Bojnice patria medzi najvyhľadávanejšie strediská na Slovensku. Ponúkajú príjemnú dovolenku v prípade priaznivého i nepriaznivého počasia, nakoľko sa tu nachádza veľa zaujímavostí: Bojnický zámok, ZOO, Prepoštská jaskyňa, Banský skanzen - exkurzia v podzemí uhoľnej bane, areál sokoliarov AQUILLA a skupiny historického šermu BOJNÍK, veľké termálne kúpalisko Čajka, liečivé kúpele s celoročnými vonkajšími a vnútornými termálnymi bazénmi, prírodné vodné nádrže v Nitrianskom Rudne a Kanianke. Terén v blízkosti rekreačného strediska je vhodný na prechádzky, hľadanie húb, pešiu turistiku a cykloturistiku. Približne 15 minút pešou chôdzou je vzdialený jazdecký klub MITANI. V blízkosti, asi 200 m sa nachádza Slovenská reštaurácia s výbornou kuchyňou a 800 m ďalej je salaš Vígľaš, kde je možné ochutnať slovenské špeciality.
Čeština:
Bojnice patří mezi nejvyhledávanější střediska na Slovensku. Nabízejí příjemnou dovolenou v případě příznivého i nepříznivého počasí, protože se zde nachází mnoho zajímavostí: Bojnický zámek, ZOO, Prepoštská jeskyně, Hornický skanzen - exkurze v podzemí uhelného dolu, areál sokolníků AQUILLA a skupiny historického šermu BOJNÍK, velké termální koupaliště Čajka, léčivé koupele s celoročními vnějšími a vnitřními termálními bazény, přírodní vodní nádrže v Nitrianske Rudno a Kanianka. Terén v blízkosti rekreačního střediska je vhodný na procházky, hledání hub, pěší turistiku a cykloturistiku. Přibližně 15 minut pěší chůzí je vzdálen jezdecký klub Mitan. V blízkosti, asi 200 m se nachází Slovensku restaurace s výbornou kuchyní a 800 m dále je salaš Vígľaš, kde je možné ochutnat slovenské speciality.
Bojnický zámok/Bojnický zámek:
První písemné zprávy o hradu, resp. hradišti, pocházejí z 12. století. Jednalo se jistě o kamenný hrad. Prvními známými majiteli byli synové velmože Kazimíra z rodu Hont-Poznan, kteří se spolčili s Matúšem Čákem Trenčanským. Hrad vzápětí přešel do jeho majetku. Po jeho smrti se stal královským majetkem a jako takový vícekrát měnil majitele. Patřil významným feudálům období gotiky a renesance; nejprve Gilethovcům, Ladislavovi z Opole, pánům z Jelšavy a nakonec Noffryovcům, kteří hrad rozšířili a opevnili. Po vymření jejich rodu připadl Janu Korvínovi a po něm rodu Zápolských, kteří ho vlastnili od konce 15. století až do roku 1526. Hrad přešel do majetku Thurzovců, z nich František Thurzo hrad podstatně rozšířil a opevnil.
Dnešní vzhled zámku nejvíce ovlivnili Pállfyové, kteří ho vlastnili nepřetržitě od roku 1643 až do vzniku Československa, kdy zámek koupil Tomáš Baťa. Poslední majitel Ján Pálffy hrad přestavoval v letech 1889 až 1910, konce přestavby se však nedožil, neboť zemřel ve Vídni 2. července 1908. Za svého života se soustředil také na sběratelskou činnost – nakupoval předměty nabízené na evropských dražbách. Zanechal po sobě vzácný soubor hradního komplexu s pozměněnou siluetou, architektonický celek začleněný do okolního přírodního prostředí s bohatou sbírkou uměleckohistorických předmětů.
Po skončení druhé světové války roku 1945 byl Bojnický zámek zestátněn. O pět let později, 9. května 1950 zámek vyhořel. Následky požáru byly odstraněny na náklady státu a došlo i na celkovou obnovu zámku. Současně bylo rozhodnuto, že zde bude zřízeno muzeum. Tak se teprve 42 let po smrti Jána Pálffyho naplnilo jeho přání, aby byl zámek přístupný veřejnosti. V padesátých letech byla pod zámkem objevena Bojnická jeskyně, jež je součástí jeho prohlídky.
Bojnická ZOO:
Založena: v roce 1955
Rozloha: 41 ha
Expoziční část: 20 ha
Počet druhů v Evropských chovných programů (EEP): 26
Počet druhů v Evropských plemenných knihách (ESB): 32
Specializace: ZOO Bojnice patří k zoologickým zahradám všeobecného typu, tj.. bez vyhraněné specializace. V minulosti se vyšší pozornost věnovala rysovi ostrovid, běžcům a horským kozám. Dnes se postupně snaží zaměřovat na vzácné a ohrožené druhy.
Nejvýznamnější chované druhy zvířat v současnosti: varan modrý (Varanus macraei), hroznýš kubánský (Epicrates angulifer), Sanzinia madagaskarská (Sanzinia madagascariensis), želva paprsků (Astrochelys radiata), leguán Fidžijský (Brachylophus fasciatus), Aratinga žlutá (Aratinga guarouba), zoborožec černobílý (Byccanistes subcylindricus), jeřáb bělokrký (Grus vipio), váza velký (Coracopsis váza), amazoňan golierikatý (Deroptyus accipitrinus), bažant Edwardsem (Lophura edwardsii), bažant siamská (Lophura diardi), ibis červený (Eudocimus ruber), amazoňanka bielozrkadlová (Amazonetta brasiliensis), kachna Bernierova (Anas Bernier), orel bělokřídlý (haliaetus pelagicus), orel mořský (haliaetus albicilla), kondor velký (Vulture gryphus), 3 druhy holubů korunáč (Goura sp.), leopard perský (Panthera pardus saxicolor) , zebra Hartmannovým (Equus zebra hartmannae), antilopa vrána (Hippotragus niger), přímorožec jihoafrický (Oryx Gazella), dikdik Kirkem (Madoqua kirkii), kiang východní (Equus kiang holdereri), bongo horský (Boocercus euryceros Isaac), Kudu velký (Tragelaphus strepsiceros), orangutan bornejský (Pongo pygmaeus), lemur vari červený (Varecia variegata rubra), Gibon černý (Hylobates concolor), gueréza pláštíkové (Colobus gueréza), kočkodan Rolowayův (Cercopithecus diana roloway), slon africký (Loxodonta africana), jelen sika Dybowského (Cervus nippon dybowskii), lev indický (Panthera leo persica), daněk mezopotámský (Dama mesopotamica), jelen červený (Cervus albirostris) a takina zlatý (Budorcas taxicolor Bedford).
Nejvzácnější druhy zvířat a proč: 1. kočkodan Rolowayův (Cercopithecus diana roloway) - v deseti zoo světa (vlastně Evropy) se jejich chová jen 32 jedinců! Počet v přírodě nikdo nezná, ale pravděpodobně jich bude jen několik set. Patří mezi 25 kriticky nejohroženějších primátů světa! 2. bongo horský (Boocercus euryceros Isaac) - populace v zoo prosperuje, je jich kolem 500, ve své domovině prožívá možná posledních 50 volně žijících jedinců tohoto poddruhu antilopy bongo. 3. takina zlatý (Budorcas taxicolor Bedford) - ačkoli v čínských zoo je častější, ve světových zoo je mimo dvou japonských zoo jen v 4 zoo Evropy v počtu 19 zvířat (jen 5 samic). V přírodě jich žije přibližně 5000 jedinců.
ZOO se významně zasloužila o zachování a výzkum genofondu vzácných druhů: opětovné vysazení rysů ostrovid v České republice a ve Francii, zvýšení populace čápů bílých v regionu, v posledních letech spoluúčast na projektu opětovné vysazení sov dlouhoocasý v Národním parku Šumava, posilování místní populace slepičky zelenonohá a plamínky pálená; výzkum rysa ostrovida v projektu Lynx a poslední projekt imobilizace kamzíka horský tatranského. Od roku 2007 jako první slovenská zoo přímo podporuje in situ projekt ve světě - konkrétně západoafrické primáti v Ghaně a Pobřeží slonoviny v rámci sdružení WAPCA.
Nejvýznamnější chovatelské úspěchy v historii: 133 anakond žlutých (Eunectes notaeus), 10 krajt královských (Python regius), 243 emu hnědých (Dromiceius novaehollandiae), 67 nandu pampová (Rhea americana), 8 pelikánů růžových (Pelecanus onocrotalus), 19 krásiek červenozobých ( Urocissa erythrorhyncha), 10 orlů stepních (Aquila rapax nipalensis), 18 arů modrožlutý (Ara ararauna), 18 arů zelenokrídlych (Ara chloroptera), 2 kariamy červenozobé (Cariama cristata), 4 plameňáci chilské (Phoenicopterus chilensis), 3 ouška bělolemého (Crossoptilon mantchuricum), 67 rysů ostrovid (Lynx lynx), 3 tygři sumatrianske (Panthera tigris sumatrae), 9 leopardů perských (Panthera pardus saxicolor), 1 Manuli (Otocolobus Manuli), 11 Kulan (Equus hemionus Kulan), 2 Kiang (Equus kiang) , 4 koně Převalského (Equus przewalskii), 41 zeber Chapmanová (Equus burchelli Chapman), 8 zeber Hartmannovým (Equus zebra hartmannae), 10 antilop bongo (Boocercus euryceros), 20 Kudu velkých (Tragelaphus strepsiceros), 1 sob polární (Rangifer tarandus) , 1 sajga tatarská (Saiga tatarica), 5 zubrů evropských (Bison bonasus), 9 kozorožce sibiřských (Capra IBEX sibirica), 57 kozorožce kavkazských (Capra caucasica), 18 markhurov Turkmenistánem (Capra Falconer heptneri), 30 koz bezoárových krétských (Capra aegagrus cretica), 1 orangutan bornejský (Pongo pygmaeus), 2 lemur vari červený (Varecia rubra), 6 gueréza pláštíkové (Colobus gueréza), 2 Gibon zlatolíci (Nomascus gabriellae), 12 kosman trpasličí (Cebuella pygmaea niveiventris)
Nitrianské Rudno
Obec Nitrianske Rudno leží v malebné údolí povodí řeky Nitric v nadmořské výšce 315 metrů. Je obklopena překrásnou přírodní panoramatem, kterou ze západní strany vytváří Strážovské pohoří Nitrických vrchů, od severovýchodu pohoří Magury končící impozantním vrchem Strážov. Pohádkovou kulisu obce tvoří kompozice "siluety spícího mnicha" vytvořená z pohoří Rokos (Malý Rokos 950m a Velký Rokos 1010m). Území pod Rokos bylo prohlášeno za chráněnou krajinnou oblast.
Nejstarší písemná zpráva o obci je z roku 1275. Název prozrazuje, že Nitrianske Rudno se vyvinulo z hornické osady. V roce 1348 vystupuje pod jménem Rudno. Původně patřila obec zemanského rodu Diviackovcov, v 16. století Ujfalušiovcov a později, bohužel bez blíže určeného časového období, rodu Rudnayovcom. Místní obyvatelé byli chudí a zabývali se především zemědělstvím, o čemž svědčí i část obecního znaku. Rudnayovci vlastnili i obec Kršťanová Ves, která je od roku 1924 součástí Libereckého Rudno s jedním katastrálním územím. V roce 1883 vznikla v Nitrianske Rudno Státní Ovocnářská školka, jejíž zakladatelem byl dr. Eugen Sporzon, poslanec uherského sněmu. V roce 1903 přestěhovali školku do Prievidze a byla základem pro výzkumný ovocnářsko ústav v Bojnicích.
Dominantou obce je římsko-katolický kostel, který byl v roce 1804-1816 postavený na místě dřevěného kostelíka zničeného požárem. Kostel byl v roce 1991 zasvěcen sv. Andreji-Svorad a Benediktu. Strasti chudoby as tím spojených nemocí pomáhal zmírňovat významný vlastenec, proslulý léčitel a farář František Madva, který byl v roce 1822 určen za administrátora a od roku 1825 se stal farářem na faře v Nitrianske Rudno. Rodák ze Skalice se věnoval botanice, sbírání a výzkumu léčivých rostlin, systematickému studiu odborné lékařské literatury a svými léčebnými metodami se stal vyhledávaným lidovým léčitelem nejen doma, ale v celé střední, jižní i východní Evropě. Fraňa Madvu návštěvníkům obce připomíná památník, který dal v areálu kostela v roce 1925 postavit obor Matice slovenské a jeho jméno nese i chrámový sbor v Nitrianske Rudno, reprezentující obec na Slovensku iv zahraničí. Dnes má obec Nitrianske Rudno 1985 obyvatel.
Obec je sídlem matričního úřadu pro 7 obcí. Tříbodové zdravotní středisko s lékárnou as osmi lékaři slouží pro spádovou oblast od Čavoj po Diviacka Novou Ves - to je pro 11 obcí. V roce 2006 jsme zřídili Klub důchodců, kde se setkávají senioři na společných akcích. Základní škola v Nitrianske Rudno byla postavena v roce 1961. Dnes je to moderní budova s počítačovými třídami a internetovou sítí pro téměř 500 žáků. Při základní škole byla v roce 1986 vybudovaná tělocvična. Trojtriednu mateřskou školu navštěvuje přibližně 70 dětí. Služby obyvatelům poskytují soukromé firmy, které sídlí a podnikají na území obce. Obec Nitrianske Rudno se zapojuje do tvorby projektů v rámci čerpání finančních prostředků z eurofondů. Na základě předložených projektů obec získala prostředky a realizovala likvidaci environmentální zátěže - skládka odpadu. V roce 2008 jsme získali finanční prostředky a realizovali rekonstrukci technologie ohřevu TUV s využitím tepelného čerpadla a solárních kolektorů v autocamping a na vybudování naučného chodníku Vodní nádrž Nitrianske Rudno. V roce 2007-2008 jsme vybudovali v centru obce okrasný park, kde si na lavičkách u fontány odpočinou domácí obyvatelé i návštěvníci naší obce.
Strážovské vrchy nejsou u nás příliš známé, přestože leží hned za údolím Váhu naproti našim Bílým Karpatům. Krásný zapomenutý kraj. Jen škoda, že nemají celistvý hřeben - ostré vápencové útesy, homole a kopce jsou zde rozházeny jakoby bez ladu a skladu a o velká převýšení není nouze. Právě ze Strážovských vrchů se odkrývá velmi neobvyklý a široký pohled na téměř všechny východomoravské hory. Nejvyšším vrcholem je Strážov ( 1213 m), ale tím nejkrásnějším, nejnavštěvovanějším a nejznámějším je bezesporu Vápeč (956 m).
Výlet první - vesnička Čičmany
Čičmany, to je nejvýše položená vesnička žilinského okresu (655 m) se starobylou a unikátní architekturou - s malovanými dřevěnicemi. Ornamentální výzdoba domů má své kořeny ve funkční ochraně dřeva vápenným nátěrem a motivy jsou inspirovány ornamenty místní výšivky. Je zde i muzeum v tzv. Radenovom a Gregorovom domě.
 |
| Čičmany |
Výlet druhý - Strážov
Zliechov, Strážov (1213 m) a zpět, celkem cca 8,5 km, 2:10 hod nahoru + 1:30 hod dolů
Na Strážov vedou dvě základní cesty - červená značka z Čičman vede přes vrchol a pokračuje do Zliechova. A protože se musím vrátit k autu, musím si vybrat jednu polovinu. Volím nakonec výstup ze Zliechova - kratší, ale nekonečný strmý výstup nahoru. Cestou míjím dvě studánky a nepotkávám ani nohu. Raději se nerozhlížet, co kdybych zahlídla medvěda :-(( , ale plaším naštěstí pouze stádo srnek. Vrcholová louka s odbočkou k vrcholu a konečně nějací človíčci - zdá se, že používanější je přístup od Čičman.
Stojím nad propastí u vrcholového kříže a kochám se téměř leteckým pohledem na dole se rozprostírající vesničku Zliechov. Škoda, dohlednost není zrovna ideální a nejvyšší vrcholy Moravskoslezských Beskyd za hradbou Javorníků spíše tuším než opravdu poznávám - útlou Lysou horu, rozložitý Smrk a plochý Radhošť. Hostýnské vrchy se rýsují v mezeře mezi Javorníky a Bílými Karpaty. A nezklame ani pohled na slovenské hory - Velký Manín, Súlovské skály, Malá i Velká fatra, Povážský Inovec a prý i Babí hora daleko na severu Oravy.
 |
| na vrcholu Strážova |
Cestou dolů se nestačím divit. Proti mne stoupá nahoru lidský zástup velikosti cca dvou autobusů a jeden z účastníků sebou vláčí stůl! Mé obavy z medvědů mně teď připadají směšné.
Výlet třetí - Vápeč
chata Homolka (780 m) , Vápeč (956 m) a zpět, celkem cca 10,5 km, 1:20 hod nahoru + 1:10 hod dolů
Vrchol Vápeče je sice se Strážovem propojen červenou turistickou značkou, ale trasa je to dlouhá cca 6 hodin střídavě nahoru a dolů. Popojíždím tedy autem - na parkoviště u chaty Homôlka nedaleko obce Valaská Belá. Při pohledu na displej mé GPSky se mi to totiž jeví, jako nejsnazší varianta výstupu.
Ale není to tak docela pravda, výstup z Horné Poruby by mířil převážně vzhůru, ale zde pěšina hřebínkem mezi Homolkou a Vápečem střídavě stoupá a klesá než je zakončena finálním strmým výstupem k vrcholu, takže mám nastoupáno mnohem víc než činí převýšení. Bouřka s deštěm na tom hřebínku ve mně nevyvolávala zrovna dobrý pocit, ale naštěstí to práskalo hodně daleko a typicky letní přeháňka trvala jen krátce.
