Po mnoha letech za mnou přijela kamarádka Stacy. Tedy, abych byla přesná, přijela kamarádka Stáňa. Jenže tenkrát před revolucí, kdy jsme se seznámily, znělo Stacy mnohem líp, tak nějak víc „americky“. A o to prostě šlo. Takže tahle Stacy mě po letech navštívila a nás nenapadlo nic jiného, než si po dlouhých letech zopakovat výstup na Pravdu. No, možná by realističtěji znělo zopakovat si procházku, ale nebudu hnidopich Nejdřív trocha historie pro ty, kteří ani v nejmenším netuší, o čem tady mluvím. Gotický hrad Pravda vznikl pravděpodobně ve druhé polovině 14. století, ale první písemné zmínky o něm pocházejí až z roku 1523. A pod dalších sedmdesáti letech, tedy v roce 1593 se o něm píše jako o hradě pustém. Zřícenina stojí na vápencovém ostrohu mezi vesnicemi Pnětluky a Domoušice v okrese Louny.
Zajímavé je také to, že kromě neznámého roku založení, se žádné historické prameny nezmiňují o tom, proč nebo podle čeho dostal hrad svůj název, tedy Pravda. A protože nejsem historik, nebudu se pouštět do žádných spekulací ani o jednom z nevyjasněných faktů.
Takže se raději vrátím k naší túře, na kterou jsem se spolu se Stacy vypravila. Po asi kilometr a půl dlouhé poklidné procházce, jsme dorazily k místu, odkud vedou ke zřícenině dvě cesty. Ta, kterou jsme jako děti v poklidu zdolávaly, vede do hodně strmého kopce, ta druhá, kterou jsme v dětství opovrhovaly, vede oklikou, ale je příjemná, pohodlná a hlavně pozvolná. Já neváhala ani na okamžik a rozhodla jsem se pro druhou variantu.
Jenže jsem tak nějak nepočítala s tím, že Stacy si bude chtít něco dokazovat. Přece nejsme tak staré, nemožné a neschopné, takže ji přece nenechám ve štychu a půjdu s ní příkrou, ale kratší cestou našeho dětství.
Sice jsem s tím nepočítala, ale nemohla jsem se nechat zahanbit. To dá rozum. Pustily jsme se tedy po strmé pěšině vzhůru na Pravdu. Po pár desítkách metrů, kdy se úzká pěšinka změnila v téměř neviditelnou stezku plnou kořenů, kamenů a výmolů, jsem začala litovat svého rozhodnutí. Ale musela jsem to zvládnout, Stacy totiž nevypadala tak unaveně, takže jsme se za hlasitého funění škrábaly dál k vrcholu.
Jenže, co čert nechtěl, Stacy se pod nohou rozdrolil kámen, zavrávorala, zamáchala rukama ve vzduchu a letěla dolů. Srdceryvně vykřikla a kutálela se nezadržitelně z kopce. Sice jsem se snažila ji zachytit, když letěla kolem mě. Ale moc se mi nezadařilo. Teprve po několika dalších metrech se Stacy zachytila za kmen mladého stromku. Pod její tíhou se pořádně ohnul, ale vydržel.
Na moji otázku, jestli je celá, si Stacy zaklepala na čelo, vyhrabala se na nohy, protáhla všechny končetiny, a i když vypadala pořádně otřesená, nezaváhala ani na chviličku a rázovala znovu směrem k vrcholu.
Obdivně jsem se na ni podívala a šinula se vlastním tempem za ní. Abych byla objektivní, cesta nahoru nám trvala tak třikrát déle, než když jsme ji podnikaly jako děti, ale dokázaly jsme to obě dvě. Bože, jak já na nás byla pyšná!
Stacy pochopitelně zvítězila, byla na tom přece jen se silami trochu líp než já. Obě jsme funěly jako historické parní lokomotivy. A když jsme se na sebe podívaly, bylo nám jasné, že obě v tu chvíli myslíme na závod v běhu na vrchol sjezdovky, který jsme na střední škole absolvovaly v Desné. Tenkrát jsme do cíle všichni dobíhali totálně dobití, ale s tím rozdílem, že jsme byli po vydatné snídani, kterou nejeden z nás po sportovním výkonu nedobrovolně na kopci nechal.
Tohle se nám dnes sice nestalo, ale Stacy se bohužel nespokojila s tímhle sportovním výkonem. Stačilo, aby si trošku vydechla, prošla se po hradním nádvoří a přišla s dalším nápadem. Ale o tom zase příště…
Komentáře
Přidat komentář