Janské lázně - výlet na Zlatou vyhlídku

Na začátku května 2017 jsem se ocitla v Janských Lázních. Na dlouhé tři týdny, během nichž jsem se měla doléčit. Trochu jsem měla z dlouhých tří týdnů strach, ale nakonec utekly jako voda. Také proto, že je na místě možné podnikat plno kratších či delších pěších i motoristických výletů do blízkého i vzdálenějšího okolí. Vyzbrojena mapou v chytrém telefonu jsem hned druhý den vyrazila na pěší „túru“ na Zlatou vyhlídku. Navíc jsem si načetla, že musím jít stále po zelené trase, dokud nenarazím na žlutou a pak pokračovat podle turistických značek, takže jsem si věřila, že nemohu zabloudit.

Takže jsem šla a jako první záchytný bod jsem dorazila ke kostelu svatého Jana Křtitele. Ten byl sice zavřený, nemohla jsem si ho tedy prohlédnout, musela jsem pokračovat dál k dětské léčebně Vesna. Poté jsem v lese došla ke Smírčímu kříži s nápisem REQUIESCANT IN PACE. Po chvilce, kterou jsem věnovala krátkému zamyšlení, jsem se vrátila zpět na cestu a pokračovala ke Starostovu prameni. A pak vedla cesta pořád výš a výš do pěkného kopce. Stoupání nepřestávalo až do chvíle, kdy jsem musela zahnout doleva po žluté. Po pár stech metrech jsem opravdu došla k rozhledně Zlatá vyhlídka. Byl všední den, nikde nebylo ani živáčka, takže jsem si netroufla na rozhlednu vystoupat. Teprve za několik dní jsem se dozvěděla, že je rozhledna otevřená nonstop a vstup se neplatí. Mohla jsem tedy vystoupat bez obav nahoru a rozhlédnout se po okolí. Jenže jsem ten typ, který si to bez dovolení netroufne, a nikde nebylo nic napsané.  Někdy je to opravdu na škodu.

Nezbylo mi tedy nic jiného, než se vrátit zpět na rozcestí a po zelené pokračovat dál. Přestože už byl začátek května a v trávě kvetly prvosenky, byly kolem cesty ještě zbytky sněhu. Velký rozdíl proti domovu. V Praze nebývá sníh často ani v zimě.

Cesta se zlomila a konečně jsem si mohla odpočinout, protože jít z mírného kopce dolů je přece jen trochu pohodlnější. Po pár stech metrech, jsem dorazila k rozestavěné rozhledně, která je součástí Stezky korunami stromů, která byla plánovaná, jak jsem se na ceduli dočetla, k otevření od prvního července. Trochu mě mrzelo, že jsem na místě o dva měsíce dřív, protože by bylo hezké si ji projít, ale snad se tam ještě někdy podívám.

No a pak už mi zbývalo dojít kolem parkoviště u lanovky na Černou horu zpátky do Janských Lázní, kde už na mě čekala v lázeňské jídelně večeře. Musím říct, že jsem byla po dopoledních léčebných procedurách a odpoledním výšlapu docela unavená. Proto jsem se na pokoji hned natáhla na postel a byla ráda, že už nemusím vůbec nikam chodit…