Úterý - nastává cesta podél pobřeží směr východ (vlastně už směrem domů) Přesto, že jsme po loňském zklamání z opravené gerdarmerie řekli, že už nikdy, tak nás to táhne opět do Saint Tropez. Míjíme obrovský cikánský tábor, kterých je ve Francii spousta a parkujeme u přístavu. Kouzlo četnické stanice po úpravě na muzeum je to tam, ale naši tradiční pizzu hned vedle si neodpustíme. Bohužel místo uličky plné platanů je tady před muzeem jen mramorem dlážděná rozpálená plocha a stánek s francouzským lahvovým pivem. Další koupání v moři cestou a další kemp na pobřeží, tentokrát u Saint Maxime. Tady po rozbalení zjišťujeme, že naši sousedé jsou, jak jinak, opět Češi. Večerní posezení u vína změnilo naše plány další cesty. Pokaždé jezdíme okolo Janova nahoru na Brenner a cestou se koupeme v kempu na Lago di Garda, ale letos zkusíme dle rady novou cestu přes Livigno.
Středa - ráno zahajujeme koupáním v moři ještě před snídaní a poslední letošní koupání v moři jen kousek před Nice s výhledem na město. Pak pokračujeme okolo Janova na sever na Milán až k jezeru Como a končíme kousek od města Lecco. Tady nás čeká další kulturní šok - zdejší kemp u jezera Como připomíná českou zahrádkářskou kolonii tak z padesátých let. Staré a některé i rozpadlé chatky a nepojízdné přívěsy, pobité kdečím, spíš slum než kemp. Bohužel už je pozdě a navíc zaplaceno, tak zůstáváme do rána. Nakonec jsme měli štěstí, objevili jsme za rohem úplně nové sprchy a toalety, ty u našeho ležení byly zoufalé.
Čtvrtek - snídaně a rychle pryč. Hurá směr na Livigno. Zkoušíme koupačku v jezeře Como jako náhradu za Gardu, ale jsme na návětrné straně a do vody by vlezl jen daleko větší odvážlivec. Ani teplota vody za to nestojí, Garda je Garda. Objíždíme jezero a jsme opět v Alpách a opět ve Švýcarsku. Šplháme se do průsmyku Maloja, kde si dáváme svačinku s dokonalým výhledem a sjíždíme do Saint Moritz, kde jsme se kochali již minulý týden. Tentokrát za městem odbočujeme na druhou stranu (doprava) a jedeme podél Bernina expresu na druhou stranu směr Pontresina. Zastavujeme u výhledu na ledovec a stále jedeme podél kolejí. Občas sledujeme i vlak. V sedle Passo del Bernino málem mineme odbočku doleva a díky tomu, že nemáme přívěs, můžeme sjet do Livigna. Tady se nestačíme divit, jsme v bezcelní zóně a cena nafty je na polovině ceny ve Švýcarsku, které jsme před pár kilometry nevědomky opustili.
Je tady asi 10 benzinových pump ale všude stejná cena - že by kartelová dohoda? Natankujeme, nakoupíme alkohol (česká Becherovka je tady o třetinu levnější než u nás) a jedeme stále dolů podél jezera Lago di Livigno. Na hrázi nás čeká spuštěná závora a vzhledem k tomu, že se tady stále proplétá hranice Itálie a Švýcarska, tak vytahujeme pasy. Paní v kukani to rozesmálo a vysvětlila nám, že není celník, ale výběrčí mýta za průjezd tunelem. Dvacet éček v čudu, ale mohlo být podstatně hůř - kousek za mýtnicí vjíždíme do tunelu. Je úzký na jedno auto, dlouhý 3,5 km a stále z docela prudkého kopce. Janinka říká: "Kudy jezdí opačným směrem, když se sem vejde jen jedno auto?" "Vedlejším tubusem. Nechtěl bych tu něco potkat a couvat zpět do kopce" odpovídám se smíchem. Při výjezdu jsem se opotil - byl to jen jeden tubus a ty proti nám měli naštěstí červenou. Vůbec jsem si nevšimnul, že jsme nahoře jeli na zelenou. Zase jsme ve Švýcarsku, které již jen projíždíme známou trasou do Rakouska, míjíme Landeck s pěkným kempem a přijíždíme až do německého Grainau. Kemp docela ujde, zvykli jsme si na to , že v horských střediscích je praktičtější štěrk kvůli sněhu. Tady jsme našli restauraci se slovinskou obsluhou, takže jídlo je na zakázku, protože se perfektně domluvíme. Jdeme brzy spát protože nás ráno čeká výlet na Zugspitze, nejvyšší horu Německa.
Pátek - máme trochu problém se dostat k lanovce. Mají to tady mizerně značené.
Konečně přijíždíme na parkoviště, kde nás obsluha upozorní, že nás může sice zkasírovat, ale lanovka je mimo provoz.
Je to smůla, protože je absolutně jasná obloha a my se nemáme jak dostat nahoru.
Frčíme domů, zajíždíme si jen k lázním Bad Tolz, kde jsme omylem hledali zámek, a protože historie není nikdy dost, tak se stavujeme na Přimdě. Večer dorážíme domů.
Pár postřehů z cesty:
- Francie je zemí tisíců kruhových objezdů a milionů zbržďovacích pruhů.
- Snad každá větší vesnice ve Francii má kemp.
- V 99% na WC neexistují prkénka - sedí se na porcelánu a dá se na to zvyknout. Ale stejně jsem se těšil domů na "svoje".
- Zákazníci kempů v červnu jsou z 90% důchodci a to i ve stanech. Jo a většina z nich kouří.
- Ceny kempů v červnu jsou rozumné (platili jsme v rozmezí 6-27 Eur za noc), ale v červenci letí raketově nahoru a v srpnu ještě výš.
Komentáře
Přidat komentář