Na dovolenou do Chorvatska aneb co způsobila tatranka

Takže jsme sbalili vše potřebné a nepostradatelné, tedy to, o čem jsem byla přesvědčená, že se na takové dovolené u moře neobejdu. Plavky, trička, kraťasy, boty do vody a spoustu dalších větších či menších věcí. Abychom se vyhnuli víkendovým zácpám, vyjeli jsme už ve čtvrtek večer, abychom na místo dorazili další den po poledni. Všechno šlo podle plánu i mého časového odhadu, takže když jsme se blížili k hranicím s Rakouskem, ještě jsme zastavili u benzínky, abychom dočerpali palivo a trochu se občerstvili. Manžel nakrmil auto a šel si koupit kávu a k ní něco na zub. Řekla jsem si, že si dovolenou také osladím a pověřila jsme ho, aby mi koupil tatranku. Normálně na sladké moc nejsem a tatranku jsem měla naposledy tak před rokem, ale prostě jsem na ni měla chuť. No a já si zatím zašla na toaletu.

Když jsem se vrátila, manžela jsem nikde neviděla, takže jsem předpokládala, že si vzal kafe s sebou a čeká na mě v autě. No taky že jo. S úsměvem mi podával tatranku a lahev s kolou (asi bonus J). Jen jsem se stačila připoutat a vyrazili jsme dál. S chutí jsem se do oplatky zakousla. Byla dobrá, takže jsem si říkala, proč jen si ji nedám častěji. Za chvíli jsem ji slupla, opřela jsem si hlavu a poslouchala rádio.

Cesta pěkně ubíhala, bez problémů jsme projeli hranice a pokračovali dál na jih. Až sem bylo všechno v pořádku. Ovšem v další minutě byl můj klid ten tam. Chtěla jsem se podívat na mobil, jestli mi někdo nepíše, ale ouha! Neměla jsem telefon, ani příruční tašku. Polil mě studený pot, najednou mi bylo jasné, kde je. Na benzínce, na toaletě, na háčku na stěně. Ach jo, proč jen jsem ji tam věšela? V ní byla taky moje peněženka s penězi, doklady, platební karta. No prostě všechno.

„Okamžitě to otoč, musíme se vrátit,“ zavřeštěla jsem hystericky, čímž jsem manžela vylekala a chvíli mi trvalo, než jsem mu vysvětlila, co se stalo. Pochopitelně jsem celou hodinu a půl, co jsme se vraceli, slyšela takové ty řeči, jak mě něco takového mohlo napadnout, proč jsem si na tašku nevzpomněla a tak podobně. Na to jsem nemohla říct vůbec nic, protože to opravdu byla moje nebetyčná hloupost. Takže mi nezbylo, než se celou cestu modlit, že tašku někdo našel a vrátil ji obsluze. V původním stavu a nevykradenou.

Naše auto ještě skoro nezastavilo, ale já už otevírala dveře a hnala se k benzínce. Asi jsem vypadala fakt vyděšeně, protože mi lidé, kterých tam několik bylo, okamžitě ustupovali z cesty. Naštěstí se na mě paní u pokladny usmívala a téměř okamžitě z pod pultu zvedla moji tašku, začínala jsem věřit, že moje tatranková anabáze přece jen skončí šťastně. Kupodivu jsem narazila na poctivé lidi, kteří tašku vrátili tak, jak ji našli. Já byla šťastná, že můžeme v dovolené pokračovat, obsluha benzínky si nechtěla vzít žádné nálezné a ještě mi řekla, že za mnou vyběhla a chtěla nás zastavit, ale už to nestihla. Je fakt, že když jsme odjížděli, tak se mi zdálo, že za námi někdo zběsile mává, ale v tu chvíli jsem tomu nevěnovala pozornost, měla jsem svou tatranku…

Takže nás moje mlsota připravila o více než tři hodiny času, o které se nám cesta prodloužila, ale všechno nakonec dobře dopadlo a na místo jsme dorazili až hodně po poledni. Paní domácí, postarší, asi sedmdesátiletá dáma byla velmi milá, ubytovala nás a provedla nás celým apartmánem Lebedina. Sama bydlela v oddělené části domu, takže jsme měli naprosté soukromí. Přestože nás paní lákala k posezení na terase, která vypadala příjemně a klidně, s díkem jsme odmítli, protože jsme byli dost unavení, takže jsme si přenesli zavazadla do pokoje a aniž bychom si vybalili, na chvilku jsme se uvelebili do pohodlné sedačky v obytné části apartmánu. Celý prostor byl příjemně klimatizovaný, proto i když bylo venku velké horko, nám bylo strašně příjemně.

Musím přiznat, že se nám ani nechtělo nic dělat. Teprve když jsem uvařila v kávovaru, který jsem v super kuchyňce uviděla, hodně silnou kávu, tak jsme se trochu zmátořili a byli schopni další činnosti. Prošli jsme si celý apartmán, který byl ještě hezčí, než jsme očekávali, ale už jsem to nemohla vydržet, museli jsme k moři.

Když jsem si převlékala plavky, tak jsem si jen v duchu říkala, jak nám jedna zatracená tatranka, kvůli které jsem zapomněla na benzínce příruční tašku, mohla pokazit celou dovolenou, která se nyní začala krásně rýsovat. Ale aby toho nebylo málo, v tu dobu jsem ještě netušila, že ani cesta domů se neobejde bez nečekaných komplikací…

DALŠÍ ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});