Před pár lety jsme se rozhodli strávit poslední den v roce u známých na Českolipsku v roubence, kterých v těchto místech není málo. Bylo nás celkem osm a pochopitelně nechyběla ani moje kamarádka Stacy, o které jsem se zmiňovala už v některých předešlých příspěvcích. Už dopoledne jsme se přichystali na večerní posezení a za přispění opravdu všech jsme připravili různé dobroty. No, a protože jsme přitom také ochutnávali, rozhodli jsme se po poledni pro procházku po okolí.Pořádně jsme se tedy oblékli, sice nebyl sníh, ale zima byla pěkná, a vyrazili. Příjemnou procházkou jsme došli k autobusové zastávce, za níž jsme zamířili k Pihelskému vrchu, na němž kdysi stával hrádek Pihel. Cesta na vrchol vlastně nebyla cestou, to jsem špatně nazvala, prostě jsme se necestou vydrápali až nahoru. To, co jsme našli, většinu z nás docela zklamalo. Po hradě nebylo na místě ani památky, až na nepatrné zbytky kamenů z hradního zdiva. Ale ani ty nestály za řeč. Takže jsme jen museli věřit tomu, že tady od poloviny 14. století opravdu nějaký malý hrádek stával.
Mnohem lepší by bylo navštívit hrad Sloup, který se majestátně tyčí nad stejnojmennou vesnicí, která byla nedaleko, ale protože byl prosinec, předpokládali jsme, že bude zavřený. Teprve ex post jsem zjistila, že je možné objednat si individuální prohlídku u provozovatele hradu.
Takže jsme se vrátili zpět a zašli se ještě podívat k Červenému rybníku. A když už nám byla opravdu velká zima, zakončili jsme naši pěší procházku na chalupě. A jak jinak než něčím dobrým k jídlu a pití. Při hraní různých her a zpívání při kytaře, na kterou jeden z našich kamarádů hraje opravdu dobře, čas rychle kvapil kupředu a nálada byla stále lepší a lepší. Až mě to začalo trochu děsit. Nějak jsem si říkala, že tak idylicky to nemůže celé proběhnout.
A taky ne… Stačilo pár dalších skleniček a Stacy začala plácat nesmysly o hodině duchů a podobných věcech. Kluci (spíš chlapi) začali Stacy popichovat, tvrdili jí, že takhle mluví jenom proto, že je v chalupě a mezi ostatními. Sama by určitě paty z domu nevytáhla. Jenže to bylo voda na její mlýn, okamžitě prohlásila, že jim dokáže svoji nebojácnost. S klidnou tváří jim sdělila, že klidně dojde až k Lesnímu divadlu (mimochodem, to bylo od chalupy vzdálené aspoň dva kilometry), a tam si připije k novému roku. A tím, s kým se rozhodla připít, jsem byla k mé velké smůle já.
Protože mi bylo jasné, že Stacy už ze svého rozhodnutí neuhne, nezbylo mi než souhlasit a začít se oblékat. Do batůžku jsme si s sebou vzaly láhev sektu a kelímky, abychom si mohly opravdu připít, a vyrazily jsme na cestu. Přes vesnici, kde svítily pouliční lampy, nám cesta ubíhala celkem pěkně. Za vesnicí už to ale bylo horší. No a u turistického rozcestníku U Sedmi trpaslíků, už nevypadala Stacy vůbec statečně. A já jakbysmet. Byla jsem na tom ještě hůř než ona. Fakt jsem litovala toho, že jsem na kamarádčin návrh přistoupila. Během posledních stovek metrů, které jsme ještě měly před sebou, jsem přemýšlela o tom, že se v lese budu určitě bát. A přestože je Lesní divadlo zrekonstruované a v letním období v něm skutečně probíhají divadelní představení, naháněla mi představa, že tam budeme o půlnoci samy, docela hrůzu. Nachází se totiž opravdu v lese. A kdyby mělo být po mém, zůstala bych v teple roubenky.
Naštěstí, jak jsme se blížili k cíli své cesty, slyšeli jsme veselé hlasy, které rozhodně nepatřili duchům, ale úplně normálním lidským bytostem. Nebyli jsme samy, kdo se rozhodl přivítat příchod nového roku na tomto místě. Přítomní nás ochotně vzali mezi sebe. Ani jsme si se Stacy nemuseli udělat ani selfie, abychom dokázali, že jsme na místě opravdu byly, protože netrvalo dlouho a dorazil za námi celý zbytek naší party. Asi o nás měli strach.
Nakonec jsme tedy strávili konec starého roku a příchod toho nového trochu netradičně, ale nemohu říct, že by se mi to nelíbilo.
Všem cestovatelům, turistům a milovníkům blízkých i dalekých krajů přeji, aby se ze svých cest vždycky vrátili ve zdraví domů!
Komentáře
Přidat komentář