Cyklovíkend v kempu České Švýcarsko - Pravčická brána

Dopoledne jsme tedy vyrazili po červené turistické značce směrem k Pravčické bráně. Na cestu, která je občas dost úzká a plná kamení a kořenů stromů, bych všem doporučovala pevnou sportovní obuv. I když na druhou stranu jsme cestou potkali několik nadšenců v žabkách nebo pantoflích, kteří cestu přesto zvládli, a také rodiče s kočárkem, kteří měli občas co dělat, aby se na cestu vešli a s tímhle vozítkem ji zdolali. S cestou naopak neměli žádný problém domácí mazlíčci, tedy psi, kterých jsme potkali alespoň deset.
Počasí nám přálo, takže jsme klidně mohli v kempu nechat nepromokavé bundy, které jsme si s sebou vzali. Ale kdyby začalo pršet, není po cestě moc míst, kde by bylo možné se schovat. Když tedy nepočítám několik skalních převisů, které byly občas k vidění a mohly by být v případě potřeby jako úkryt před deštěm využity.
Když se ručičky hodinek blížily k poledni, zdolali jsme poslední schody ke vstupu k Pravčické bráně a restauraci Orlí hnízdo. Po zaplacení vstupného jsme se přidali k davu dalších turistických nadšenců. Bohužel právě ta ohromná masa lidí mě velmi zklamala, protože na místě nebylo téměř k hnutí a člověk si připadal spíš jako ve velkoměstě než v přírodě. Tahle neskutečná tlačenice mi vzala chuť nejen k obědu (toho bychom se stejně nejspíš nedočkali, a pokud ano, tak by vedle stolu stepovalo plno lidí a významně by se dívalo, když už od stolu vypadneme), ale i k zevrubné obhlídce celého místa.
Vyhlídky i Pravčická brána byly sice moc pěkné, ale jak říkám, totálně přelidněné. A to jsme měli před sebou ještě cestu do Hřenska, kde jsme ještě chtěli navštívit soutěsky, tedy projet si je na lodičkách. Ovšem už ve chvíli, kdy jsme od Pravčické brány odcházeli, mi bylo jasné, že i tam to asi bude hlava na hlavě. A to byl teprve pátek. Ani jsem si nechtěla představit, jak to tam musí vypadat o víkendu…
DALŠÍ ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});