Kempování na Balkánu - obytňákem přes Srbsko a Bulharsko

Na naši cestu jsem se chystal rok a kvůli Covidu jsem myslel, že se už neuskuteční. Jelikož jsem využil možnost mateřské pro otce, tak mi běžel čas. Svět se zbláznil a to co se děje vnímám jako snahu o kontrolu pomocí šíření strachu. Každopádně na nás půjdou se strachem zbytečně, takže navzdory nesmyslným opatřením vyrážíme hned, jak je to možné. Původní trasa měla směřovat opačně, ale musíme improvizovat podle aktuálně otevřených hranic. Na cestu s námi vyrazila tentokrát i moje mamina se synovcem Sámou, pod krycím jménem Adi, jak mu celou dobu říkala Elizabet (dcera). Na cestu máme 2.5 měsíce z původně plánovaných pěti... ;)

Mapa - trasa ke stažení zde:

1. den - Srbsko na cestě 440 km

Vyrazili jsme az o 14hod protože princezná Elizabet se rozhodla pospat si více než obvykle. První zastávka v Banské Bystřici měla být jen rutinní ověření neexistence ledvinových kamenů, ale dozvěděl jsem se, že v levé se opět začala výroba štěrkopísků a mám tam 3mm kámen. Koupil jsem si kapky a čaje a vyrážíme. Na další mateřskou dovolenou se už nedostanu, takže mě kámen nemůže zastavit. Cesta po dálnici až za Srbské hranice k městečku Subotica proběhla úplně hladce. Dálnice prázdné a na hranici zdržení 15min. hodnotím na tento přechod jako super. Zaparkovali jsme u jezera před Subotica a celou noc nam tu dělali místní kluci diskotéku na autech. To by ještě šlo přežít, ale místní MHD byla z roku před existencí jakýchkoliv norem a každé pohnutí z nedaleké zastávky bych přirovnal ke startu raketoplánu...

2 den: Srbsko na cestě 545 km

Ráno jsme si prohlédli velmi pěkné městečko Subotica a zhodnotili, že Srbové se dívají na Covid střízlivě. Bylo cítit, že město bývá plnější, ale žádné přehnané opatření jsme nepostřehli. V Bělehradě jsme měli naplánovanou zastávku, ale protože tam byla průtrž mračen, tak jsme ji vynechali a pokračovali ke klášteru, jehož jméno nevím přeložit :)). Najdete ho na mapě trasy. Každopádně cesty k němu daly pěkně zabrat našim chroptícím zubům. Když jsem vešel na železniční most po kterém před chvílí proletěl vlak, tak jsem ještě netušil, že v protisměru půjde klidně nákladní auto a bude tam běhat pes. Hold jiný kraj, jiný mrav. Mamina měla větší stres, já jsem se jen smál. Klášter i se zahradou je nádherný a měli jsme co dělat vysvětlit Elizabet, že je to Wauuu, ale nesmí to křičet na plné hrdlo. Od kláštera na bulharské hranice byla už cesta mnohem lepší. Na celnici jsme byli sami, srbští celníci, měli právě čas na kávičku, tak nas tam nechali 20 minut čekat. Na Bulharské straně jsme vypsali tiskopis, že víme jak se máme chovat ohledne Covid a mohli jsme jít. Nikdo tu neměl roušky. Po přechodu na Bulharskou stranu jsme pochopili, že srbské třasení zubů bylo jen zahřívací kolo. Strašně cesty přes opuštěnou krajinu, kde to vypadaly jako po útoku zombie. V noci jsme po chvíli bloudění dorazili ke hradu Belogradchik a přímo pod hradbami jsme přespali.

3. den - Bulharsko na cestě 335km

V okolí hradu jsou úžasné skály a hrad samotný je v podstatě jen jejich poklonou. Neberou tu karty ani eura, takže jsem musel jít do bankomatu, ale stálo to zato. Cestou odtud skončili zatáčky a začali nekonečné rovinky, ale stále s hrozným povrchem, takže natřásání pokračovalo. Zastavili jsme se ve městě Pleven, byla tu archeologická památka. Klidně ŠKRTNĚTE ze seznamu přání vidět, pod ní jezero a park, kde se chodí venčit místní. Nic zajímavé. Večer jsme dorazili na parkoviště před Etno vesnice Etar, kde jsme s dovolením správce skanzenu přespali. Celou noc lilo jako z konve.

4. den - Bulharsko na cestě 338km

Ráno jsem zjistil, že mám defekt na zadním kole. Po ujetých silnicích v podstatě zázrak, že jen na jednom kole. Nafoukal jsem kolo kompresorem, abych zjistil, jak rychle sfukuje a šli jsme do skanzenu. Je nádherně vystavěný a hezčí jsem ještě neviděl. Po návratu k autu jsem zjistil, že kolo až tak nesfouklo, takže na něm projdu do nedalekého městečka, kde mi z pneu vybrali skálu velikosti malička. Opravili to a raději jsem nechal spustit všechny gumy na 2.7 na doporučení mechaniků, znalých místních cest. Byli velmi milí a ukecaní, takže jsme probrali i Covid, který vyhodnotili jako nesmysl. Od překročení Bulharských hranic jsme měli pocit, že tu nikdo Covid neřeší a to se nám líbilo. Ve městě Veliko Tarnovo jsme se zastavili při vysokém mostě a památníku. Poobědvali jsme se zde a pokračovali k moři. Bulhaři mají velmi oblíbenou jednu dopravní značku. Omezená rychlost. Na 1km je umí být za sebou i šest a vy půjdete 90.60.70.60.90.50 nakonec, když už budete uplne zmagorený ze sledování těchto značek, tak zjistíte, že jste se ocitli na dálnici. Hmm to jsem nechtěl, ale nebyla jiná možnost než pokračovat v cestě. Na nejbližším sjezdu sjedeme. Chyba, nejhorší cesta po celou trasy. Umlácení jsme dorazili pod Varnu. Směrem nahoru jsem nechtěl jít, protože Rumunské hranice jsou i tak zavřené. Dole chceme pokračovat až do Řecka. Původně to mělo být přes Turecko, ale to je také zavřené. Nepodařilo se nám najít žádné místo na přespání u moře, takže kemp Raj. Toto bylo dříve peklo, ale hlavně, že jsme už u moře. Během deště jsme postavili předstan, abychom v něm pak neseděli, neboť mezitím přestalo pršet. 5EUR za auto 2EUR za osobu není mnoho, ale za tento kemp by bylo i 1 € moc. Sociálka hrůza, stín žádný, navíc mamce a Samkovi (syn), dokud jsme se šli projít na pláž ukradli všechny peníze, které nebyly v trezoru, který má mamina v autě. Nám naštěstí nezmizelo nic...

5. a 6. den - Bulharsko

Ráno nás vzbudilo slunce. Cely den jsme strávili na pěkné pláži. Odpoledne jsme si šli prohlédnout okolí a zjistili jsme, že vedle kempu je v lesíku hezčí místo na stání a zdarma. Po přesunu na toto místo mi začal blbnout startér. Po chvíli se umoudřil, ale uvidime dokdy. Strávili jsme tu tedy ještě jednu noc a den na celkem pěkné písečné pláži. . No posuďte sami,  výhled na pláž to byl hezký.. :)

6. a 7. den - Bulharsko 44 km na silnici

Odcházeli jsme přes rozpadlé kemp, jehož torzo asi bylo to, kde jsme strávili první noc. Po cestě jsme se zastavili v zábavním parku Happyland. Čistá katastrofa za 35eur. Nefungovalo skoro nic a vypadá to tu jako zábavní park v Černobilu. Při otevření to mohlo být hezké, ale od té doby sem asi neinvestovali ani LEV. Na pláži u Dolním Chiflik nebylo místo na stání ve stínu, takže jsme se o kousek přesunuly zpět do divočiny, kde jsme našli nádherné místo na spaní pod stromy kousek od prázdné pláže s bílým pískem. Na jednom autě jsme odběhli na nákup do městečka, kde se zastavil čas v roce 1985 a strávili jsme na tomto místě dvě noci.

8. den - Bulharsko na silnici 51 km

Ráno jsme vyrazili na další pláž, kterou nám doporučili kamarádi. Po cestě nás zastavili na silnici policisté, že nemáme zaplaceno za cestu. Nechápal jsem, tak mi ukázali fotky našich aut z toho kousku dálnice, dokud jsme sešli na prvním sjezdu. Zaplatil jsem 35eur pokutu a chtěl odejít. Že mám zaplatit i za dnes 35eur, počkat dnes jsem na žádné dálnici nebyl, přesouval se bočními cestami mezi plážemi. V Bulharsku musis mít Vigneto i na bočních cestách. Mě snad jeb*o. Dohromady za dva auta lehčí o 140eur a na nejbližší benzínce musíme koupit Vigneto za 7EUR na týden ježdění po strašných cestách. Další naše Irakli beach je převážně FKK a mělo zde být stání a spaní přímo u moře. Hmm, někdo to už zprivatizoval, takže se k pláži dostaneme jen pěšky, ale našli jsme pěkné místo na přespání pod stromy cca 200m od pláže, takže pohoda. Pláž je nádherná a plná stanů s lidmi který zde přímo spí. Takto to tu asi bylo i s auty, dokud někdo nekoupil příjezdovou cestu ke pláži.

9. den - 131 km

Rano nas vyhnal déšť, protože cesty zde jsou pokryty hlínou a já jsem neměl chuť zavážet v blátě, které  začalo tvořit na cestě. Vybrali jsme se do Nesebaru, kde jsem byl, když mi bylo osm. Městečko je pěkné a bylo úplně opuštěné, dali jsme si oběd v prázdné reštice a pokračovali cestou přes Pomorie, které je v podstatě jen shluk hotelových resortů v ošklivém prostředí. Přes Burgas jsme jen proletěly, stejně jako přes Sozopol a Primorsko protože jsme chtěli strávit noc v kempu. Potřebovali jsme prát věci po dětech a holky potřebovali sprchy. Kemp Gradina vypadal hezky, ale je zde možnost pouze sezónního státu a za hezké chatky chtěli 180eur za noc. Google našel doporučený kemp Atliman. Za cenu 20EUR za posádku na noc jsme měli k dispozici vše, co potřebujete, pračku, letní kuchyňku a přístup na pláž. Zbývá dvě noci abychom si trochu odpočinuli. Večer jsme vytáhli koloběžky a šli jsme se převést do městečka. Docela pěkné i když opět liduprázdné. Děti se pohráli v dětském sadě.

11. až 13. den - 33km

Z kempu jsme se přesouvali na jih až skoro k Tureckým hranicím. Cesty se zde zužují a naleznete zde úžasnou pláž Silistar. Parkovné se zde platí 2,5eur na den, ale klidně jsme mohli zůstat i během noci. Ráno jsem vždy vyběhl zaplatit parkovné na další den a strávili jsme tu čtyři dny. Zažili jsme tu krásné vlny a slintal jsem při pohledu na surfaře, kteří zde blbli...

14. den - 52 km na silnici

Po cestě zpět na sever jsme v městečku Sinemorec nakoupili a pokusili se dostat na pěknou pláž, bohužel jsme nenašli cestu, která na ni vede. Shora to bylo moc strmé a z druhé strany to blokovaly auta. Při cestě jsme našli parkovat karavany a stany v lese. Šli jsme se podívat, zda zde víme přespat, ale zjistili jsme že je to kemp Delfin. Přístup k sociálkám daleko, místa k stání málo a lidí poměrně hodně. OK, hledáme dál. Při vesničce Barbara jsme našli pěknou malou pláž s barem, ale pro auta nebyl stín a útesy, by byly jen otázkou času, kdy by si z nich Elizabet šla skočit. Před Kitenem jsme se zastavili v jednom kempu. Místo na stání ošklivé a na pláž daleko. No nic, vrátíme se opět na dvě noci do kempu Atliman. Městečko a dětský sad na koloběžkách po druhé ..

16. den -12 km na silnici

Přesunuli jsme se na konec pláže Primorska, pod stromy zde stály dva obytňáky, tak jsme si také našli místečko ve stínu. V barech se nedalo platit kartou. Pláž je pěkná a na konci ne taková komerční jako blíže k Primorsku. Další den jsme chtěli vyrazit přes Burgas do Řecka, ale dozvěděli jsme se, že se změnila situace a do Řecka se bez vyplnění nějakého dotazníku a vygenerovaného QR kódu s místem, kde budeme spát nedostaneme. Super, Řecko si můžeme škrtnout. Zůstáváme ještě v Bulharsku a uvidíme jak se bude vyvíjet situace..

17. den - na pláži a ve městě

Den jsme strávili na pláži, kde se vyřádila hlavně Elizabet, neboť je zde mělká voda kolem 100m do moře. Volali nám Mája a Míša, že přijdou za námi do Bulharska. Mamina se oddělí a půjde na Černou Horu a my je zde počkáme. V Černé Hoře jsme již byli dva krát a neláká nás to tam. Protože se v barech nedalo platit kartou ani eury, tak jsme odpoledne šli na nákup do Primorska a do bankomatu. Ceny jsou zde podstatně vyšší než jinde, kde jsme dosud byli. Během nákupu nám volali kluci, že se změnila situace a Bulharsko ani Cerná Hora uz nejsou bezpečné země a pokud nechceme podstoupit test, tak musíme Bulharsko do tří dnů opustit. Toto šílenství je na nervy. Mamina jede směrem domů a zastaví se na Balatonu, aby se vyhnuli karanténě.

18. den - 23 km na silnici

Ráno opět změna, po návratu z nebezpečné země se mame hlásit na UHT a oni nam zajistí test zdarma. Konecně neco relativně rozumné, když někdo chce vědět, jestli jsem zdravý, tak ať to zajistí a zaplatí. Já budu řešit můj zdravotní stav, pokud se zhorší a nikoli preventivně. Protože se nám tím pádem uzavřeli všechny možnosti jak se vyhnout karanténě, pokud se nechceme hned vracet domů tak jsme si řekli, že pokud už musíme absolvovat karanténu a cirkus s ní spojený, tak je jedno v níž "nebezpečné" zemi budeme. V Albánii jsme už byli, ale museli jsme ho předčasně opustit. Podíváme si i tu část Albánie, kterou jsme neviděli. Ráno jsme se rozhodli podívat pláž Rapotamo na opačné straně poloostrova. Cestou jsme narazili na opuštěný bar a kuriózní značku dej přednost potápěčům. Na pláž Rapotamo se nedá jet autem, protože je to přírodní rezervace, takže auto zastavujeme cca.2km při rampě a dolů jdeme pěšky. Pláž je nádherná a užili jsme si tu půl dne. Po cestě zpět jsme se ještě zastavili u bulharském Stonehenge. Je to krásné a mystické místo z kamenů. Asi 2m černý had mezi skalami holky vystrašil, ale nebyl to první ani poslední had, kterého jsme při pobytu v Bulharsku potkali. Na noc jsme se přesunuli na pláž Arkutino. Pláž pěkná, ale ničím výjimečná. Přespali jsme na parkovišti nedaleko pláže.

A jak pokračovala naše cesta napříč Balkánem ? I přes všechny Covidové trampoty ?..tak to se dovíte v dalším článku...