Prohlídka Adršpachu a dopady sucha v krajině

Všechny tyhle nepříjemnosti nám však kompenzovaly epické výhledy na pískovcové skály. Je až neskutečné co matka příroda dokáže stvořit. Nejvíce nás uvedla v údiv skála s názvem Homole cukru. Sotva stála. Od spodu nahoru se postupně rozšiřovala. A celý dojem z nestabilně vyhlížející skály byl ještě podtržen klacíky, které turisté kolem skály umístili tak, aby vypadaly, že skálu podpírají a zajišťují, aby nespadla.

Adršpašské skály se hodí nazývat spíše „areálem“ než oblastí. Ačkoli není nikterak rozlehlý, ocenili jsme během jeho průchodu vzpruhu. Asi po dvou hodinách procházky jsme konečně našli klid. Byla to slepá ulička, která vedla k potoku. Ideální místo, kde si připravit kávu, posedět a načerpat sílu k dalšímu objevování. Monika z batohu vytáhla Kávu do kapsy. Až neskutečně jednoduchý způsob, jak si připravit kdekoliv a kdykoliv dobrou kávu. Je to již naplněný pytlík s mletou kávou, který stačí roztrhnout, nasadit na hrnek a prolít horkou vodou třeba z termosky. Kdyby vás zajímalo, jak to vypadá, mrkněte na Káva do kapsy, je moc hezký a přehledný..

Ale zpět do skal. Sedíme na klidném místě, každý z nás v ruce hrnek vychutnávajíce si dokonalou kávu, když připlouvá loďka. Spíše člun a na něm asi 50 lidí. Rázem jsme zjistili, že jsme v přístavu, kde dochází k vylodění davu turistů. Akce však byla naštěstí rychlá a po odchodu turistů jsme v přístavu zbyli jen my a „kapitán“ člunu. Dali jsme se do řeči: „Jak to dnes jde?“ zeptal jsem se. „Bezva, jde to jako obvykle, jen místo Poláku jsou tu samí Češi“ odpověděl kapitál. Z následného rozhovoru jsme se dozvěděli, že je běžně v Adršpachu až 90% turistů z Polska, což nás překvapilo. Kapitán zmínil i další aktuální téma. „Kdo ví, jak dlouho bude ještě možné plout na loďce potokem, nepršelo už několik měsíců a jeden ze dvou pramenů tohoto potoka už úplně vyschl.“ Kapitán vyprávěl o největším suchu, jaké kdy v Adršpachu zažil.

Už před tímto rozhovorem tomu nasvědčovalo několik skutečností. Lávka, která vedla přes mokřad, nám připadala zbytečná, jelikož mokřad se proměnil v suchou louku. Také vodopád byl z „technických důvodů“ vypnut. To nám sice nešlo do hlavy, ale kapitán nám vysvětlil, že vodopád je regulovatelný stavidlem. Kdyby jej pustili, za pár minut by bylo po potoku a turisté by se korytem mohli leda tak procházet.

Při cestě domů jsme přemýšleli o suchu, které je čím dál více evidentní. Probírali jsme, jak mu zamezit. Musíme šetřit vodou, připadalo nám jako jasné řešení. Opravdu pomůže, že vodu, kterou se osprchujeme, použijeme na spláchnutí toalety. Že budeme zalévat zahradu dešťovou vodou místo abychom plýtvali pitnou.

Ano, je to správné a každý by měl vodou šetřit, ale přírodu to nespasí. Je zapotřebí, aby pravidelně pršelo a voda byla v krajině zadržována. Přírodě však nejde rozkázat, aby zařídila pravidelný déšť. Řešení spíše bude, abychom nepomáhali globálnímu oteplování, které je nejspíš způsobeno vysokým podílem uhlíku v atmosféře.

Když výrazně omezíme spotřebu uhlí a ropy, mohlo by se globální oteplování zpomalit, ba dokonce zastavit. Ropa a uhlí jsou staré části organického původu. Tyto látky vznikaly dlouhou dobou rozkladem rostlin a živočichů s velkým obsahem uhlíku. My tento uhlík těžíme z útrob planety, kde byl uzavřen a vynášíme jej na povrch, kde ho spalujeme a jinak spotřebováváme, čímž se uvolňuje do ovzduší. Řešením nejspíš bude uhlík už dále do ovzduší nevypouštět a nenapomáhat tak oteplování planety. Tím dojde ke stabilizaci klimatu a deště by se mohly stát opět běžné, tak jako dříve.