Slunce, seno, Hoštice aneb pekelná cyklotrasa č. 1070

Cyklostezka byla příjemná, hezky upravená, sjízdná a počasí k tomu naprosto ideální. Zhruba po jednom až dvou kilometrech nás stezka zavedla na kamenitou cestu. “Jedeme pořád dobře”? No, ujišťovali jsme sami sebe, že se přece jedná o značenou trasu. Jedeme tedy dál, cesta vede přes louku strmě do kopce. Co bychom chtěli, Šumava není Pálava. Šlapeme tedy co to dá. Cesta vede stále do kopce, míjíme několik rozcestí, ale značení žádné. Vždy se tedy rozhodujeme intuitivně... Asi někdo zapomněl osadit cestu značkou, nebo se jedná o cílený žert. Na dalším rozcestí už to lehce vzdáváme. Sjíždíme z kopce dolů do nejbližší vesnice, rovněž bez označení. Ptám se místní obyvatelky kudy nejblíže do Hoštic. Potutelně se usmívá, skoro bych řekla, že škodolibě. Ukazuje směrem nahoru a říká: “ Musíte tudy, ale to si šlápnete, je to pořád do kopce”. Na kopce jsme jako udělaní, říkám si. Vyjíždíme, šlapeme do pedálů. Kde je ten kopec?? Před námi je stoupák jako prase, nefalšovaný šumavský krpál. Převod 1-1 to jistí, nic lepšího mi už kolo nenabízí. Slunce praží jako divé, dres mám propocený, jazyk se mi lepí na patro. Chvílemi mám pocit, že se i s kolem převrátím na znak, kopec je stále strmější. Konec hrdinství, seskakuju z kola a lezu téměř po čtyřech. Proč jsem si ráno dávala práci s make-upem? Ještě, že mám sluneční brýle, dnes fakt nejsem za dámu. Vybavuju si ve své paměti Kelišku, když říká, že by se už na to “nejradši vyprdla”. Chápu, jestli se drápala do těchto kopců, tak jsem s ní za jedno.

Bože, dala bych si orosenou Plzeň. Osvěžení přichází v podobě ostružin podél cesty. Díky za ty dary. Tahle trasa je doslova utrpení svatého Antoníčka. Dosahujeme nejvyššího bodu naší trasy, horizont je na dohled. Huráá. Otevírá se před námi nádherná podívaná na Šumavskou krajinu. Domove líbezný!! Konečně se vezeme z kopce, vítr příjemně chladí naše tváře, suší propocená trika a Hoštice nás vítají s otevřenou náručí. Konečně jsme tady. Přijíždíme na náves. Davy turistů cvakají fotoaparátem a z každé strany slyšíme známé filmové hlášky a smích. Zřejmě vás také napadne 100+1 známý citát. Je tu pohoda a zvláštní atmosféra. Hoštice stály za tu námahu, říkáme si.

Prohlížíme si známá stavení a pořizujeme fotky do alba. Je tu fajn, trávíme tu asi hodinu. Pokud se rozhodnete pro Hoštice, nenechte si ujít Hoštické muzeum. Je to fakt legrace, můžete si prohlédnout filmové rekvizity použité při natáčení známé trilogie. K tomu spousta fotek, hospůdka s občerstvením a pohodička.
Cestu zpátky jsme už absolvovali “raději” po silnici směrem na Milíkovice.

Aby to nebylo úplně bez problémů, můj muž cestou píchnul duši. Prý to byla pomsta Šimona Pláničky. Jojo, z původního výletu do Strakonic se stala cyklo anabáze a boj o přežití. Ale na tuhle cestu jen tak nezapomeneme. Přátelé, vygumujte si ze svých map trasu 1070, pokud nechcete dopadnout jako my.

DALŠÍ ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});