Můj pobyt v Janských Lázních se chýlil ke konci. Když jsem tam přijížděla, myslela jsem, že jde o docela velké město, ve kterém to určitě „žije“. Možná to bylo obdobím mezisezóny, čímž květen určitě byl, že mi město přišlo až příliš klidné a trochu nevlídné, protože některé penziony vypadaly, že na své hosty teprve čekají, plno restaurací bylo na přechodnou dobu zavřených a neméně budov bylo v tak žalostném stavu, že jsem se kolem nich bála procházet, aby mi něco nespadlo na hlavu. Veškeré nákupy se daly udělat ve dvou vietnamských večerkách. Ruch byl vlastně jen v okolí kolonády, kam se při hezkém počasí vždycky nahrnuli lázeňští hosté.
Na druhou stranu musím říct, že mi relativní klid vůbec nevadil. Protože jsem spíš introvert, každý pěší výlet, pokud za mnou nepřijel někdo na návštěvu, jsem absolvovala sama. To mi vyhovovalo, mohla jsem jít svým tempem, odpočinout si ve chvíli, kdy jsem to zrovna potřebovala, nemusela jsem přemýšlet, o čem a s kým bych zrovna měla mluvit.
Takže i na túru k Modrým kamenům jsem vyrazila sólo. Po modré turistické značce jsem došla k Černohorskému potoku, kde jsem se trochu odchýlila od původní trasy, protože jsem si ještě chtěla projít Luisinu cestu, o které se psalo v mnoha turistických průvodcích. Za nově zbudovaným mostkem přes Černohorský potok jsem zahnula doleva a po pohodlném a širokém kamenném chodníku jsem vyrazila proti proudu jeho toku. Chodník Luisina cesta dostal své jméno po Aloisii Czernin Morzinové, která byla majitelkou Maršovského panství, a byl vybudovaný na konci 19. století. Asi 600 metrů cesty je výborně upraveno, takže i když je cesta do kopce, dá se po ní krásně jít a zároveň obdivovat okolní přírodu a vodopády, které na potoce jsou. Ten nejvyšší má téměř tři metry a určitě stojí za to tohle místo vidět. U zbudovaného dřevěného přístřešku udržovaná cesta končí, a ten, kdo by se chtěl vydat dál k Pardubickým boudám, už by nešel tak pohodlně.
Protože jsem měla v plánu dojít až k Modrým kamenům, dál jsem nepokračovala a vrátila se k úzké asfaltové silnici, která se vinula do pěkného kopce. A že byl opravdu pořádný, jsem se přesvědčila na vlastní nohy. Docela jsem funěla, než jsem obešla hotel Večernice, nad nímž jsem si dala malou pauzu, protože byl odsud krásný výhled do údolí na Janské Lázně.
Když jsem se trochu vydýchala, vyrazila jsem dál, směrem k Modrokamenné boudě. Během cesty mě neminulo jediné auto a nenarazila jsem na živou duši. U Modrokamenné boudy byl takový klid, že jsem ani nezkoumala, jestli je otevřeno, nebo ne. Ale už v tu chvíli, protože byl všude kolem les a téměř úplné (spíš děsivé) ticho, jsem si nebyla jistá, jestli jsem udělala dobře, že jsem vyrazila na cestu sama.
Vrátila jsem se tedy kousek zpátky, kde jsem před chvílí zahlédla rozcestník se žlutou turistickou značkou vedoucí k Modrým kamenům. Nevěřila jsem vlastním očím, ale značka mě poslala přímo do lesa. Chtěla jsem sama sebe přesvědčit, že jsem fakt statečná a vyrazila jsem do útrob lesa. Ale po pár desítkách kroků jsem měla najednou zcela neodbytný pocit, že mě někdo sleduje. V podvědomí jsem tušila, že je to hloupost, ale když se vedle v křoví ozval zvuk, který mi připadal jako zlomení větve, nečekala jsem ani na okamžik a rozběhla se k silnici.
Pochopitelně, že na mě v lese určitě nikdo nečíhal, a připravila jsem se svou bojácností o Modré kameny, které jsou podle všech příruček opravdu krásné, a křemenec, který bývá většinou šedý nebo bílý, je v jejich případě prý skutečně namodralý. Jenže na vlastní oči jsem se o tom nemohla přesvědčit. Naopak jsem se přesvědčila, že strach má velké oči.
Komentáře
Přidat komentář