Malá Fatra v zimě a s bivakem

Malá Fatra nezklame v žádné roční době. Ani v zimě, kdy většina turistů si raději hoví v teple domova a vyčkává na jaro a na pohorky pomalu sedá prach. Mé pohory sice ještě tak moc zaprášené nebyly, spíše špinavé od poslední návštěvy CHKO Poodří, přesto mi to nedalo nevytáhnout paty z Ostravy. Obzvláště když meteorologové slibovali poslední dva dny pěkného počasí.

Malá Fatra v zimě a s bivakem: Túra přes Chatu pod Suchým, Suchý a Malý Kriváň

Malá Fatra je doslova za humny, doprava tam netrvá dlouho. Myšleno ze severovýchodní výspy České republiky. Na nádru si dávám dostaveníčko s Martinem S. na dvě startovní piva. Domlouvali jsme se sice původně na Lysou horu, já ale neodolal dvoudence a Malé Fatře. Takže každý jedeme za svým cílem sám. V Žilině je to téměř klasika. Vlak přijel pozdě a osobák do Strečna "ufujazdil" před pár minutami. Proklínám dopravce, protože mi časově naboural plán. Dnes do západu Slunce na Malý Kriváň nemám šanci dojít. No nic, stihnu další dvě piva v místní nádražce. Mléko ani kakao neměli… Nastupuji do dalšího couráku směr Strečno (360 m) a s dalšími spolucestujícími fičíme k východu.

Strečno a Starhrad

Po deseti minutách jsme u cíle. Či spíše na startu. Někteří. Je půl jedné, do západu Slunce zbývá tak asi 4 a půl hodiny. No to dám tak leda na Suchý… Kolem Váhu si to sunu na rozcestí s červenou u lávky přes Váh. Po červené značce budu pokračovat dále. Klasika. Zamávat hradu Strečno vysoko nad hladinou Váhu, co nejrychleji na rozcestí Podhradské (420 m), za kterým se chodník nepříjemně naklání. Dech i tep se zrychlují, k pohodě nepřispívá ani ledovka pokrývající lesní pěšinu. Dokonce zvažuji, zda-li nevytáhnu mačky, protože nahoru to fakt nejde. Ale sněhu kolem je málo, třeba to za chvíli zmizí a já tady v mačkách budu vypadat jako pako. Ale ledovka je i u hradu Varín, který je znám spíše jako Starhrad. Neškrábu se proto až k věži, udělám jen pár fotek tady zdola.

Chata pod Suchým

A pak opět vzhůru. Po krásném hřebínku s fantastickými výhledy na smyčku řeky Váh v Domašínskem meandru. Buky jsou bez listí, krásné borovice ve výhledu nestíní. A ta ledovka ne a ne zmizet. Chvílemi je chodník suchý. To když na něj posvítí sluníčko. Chvílemi je ale jako sklínka… Mačky přesto zůstávají v báglu i nadále. V lese to již pořádně vře, ptáci zpívají jako o závod. Asi již cítí blížící se jaro. O kus dále buší strakapoud do stromu a nechce se nechat vyfotit. Potvůrka jedna, mám jen dvě nepříliš povedené fotky. Konečně je stoupák za mnou. I ledovka. Dolů bych to tedy jít nechtěl. To bych ty mačky asi fakt nasadil. Což doporučuji i maníkům, se kterými se na rovném úseku před Chatou pod Suchým (1 075 m) potkávám. Chalani, ten sestup vám opravdu nezávidím. Konečně je tady Chata pod Suchým. Uvnitř prázdno, příjemně vytopeno, skrze okna svítí dovnitř sluníčko. Objednávám česnečku a pivo. Obojí do mne spadlo jako do popelnice… Á, teď se ještě pěkně natáhnout… Zadrž satane, příjemné by bylo zalenošit si takto pěkně na chatě, ale je třeba jít dále. Celý článek si můžete přečíst na Treking.cz