Pod širákem na Pravdě - Stanování mimo kemp

Takže jsme si obě dvě zabalily spacák, karimatku, něco teplého na sebe i do sebe a něco k jídlu, abychom v divočině do druhého dne přežily. Vím, že kluci vždycky kladli velký důraz na to, aby měli na čundr s sebou celtu. Asi proti rose nebo dešti, ale tu jsme bohužel neměly, takže jsme přepokládaly, že nám dobrou službu udělají právě karimatky.

No a krátce před sedmou večer jsme vyrazily, ten den již podruhé, k vrcholu zříceniny Pravda. Tentokrát jsme ovšem vynechaly strmou cestu, protože jsme byly celkem slušně zatížené vším, co jsme s sebou vzaly jako věci naprosto nezbytné. Vzaly jsme to oklikou přes Čertův kámen, o kterém jsem psala nedávno, a dál Kamenným úvozem. Úvoz lemují pískovcové kameny vytesanými reliéfy, které zobrazují zejména obličeje a figurální motivy. Z historických pramenů vyplývá, že historik Roedl klade jejich vznik na přelom 19. a 20. století, oproti tomu podle místních pnětluckých pamětníků, pochází z druhé poloviny minulého století, kdy je měli zhotovit studenti sochařské školy v Hořicích. Těžko říct, kde je pravda.

Takže touhle cestou jsme se dostaly opět na prostorné nádvoří Pravdy. Protože jsme zatím nebyly na místě samy, na výletě tu byly dvě početné rodinky, tak jsme se uvelebily v trávě a vytáhly něco malého k snědku, abychom se posilnily, obhlédly okolí a vytipovaly to nejlepší místo na spaní Když jsme na nádvoří konečně osaměly, přesunovaly jsme se z místa na místo asi třikrát nebo čtyřikrát, než jsme si vybraly ten správný prostor, kde jsme si roztáhly karimatky a rozbalily spacáky. Chvilku jsme uvažovaly o tom, že si rozděláme oheň, což jsme nakonec zavrhly, protože bylo fakt sucho a horko. Takže jsme měly strach, aby z nás nakonec nebyly žhářky. Zatím jsme byly vysmáté, což se změnilo ve chvíli, kdy se začalo rychle stmívat, na obloze se objevily první hvězdy a nám najednou všechno kolem připadalo nějaké moc tmavé a strašidelné. Rychle jsme se tedy nasoukaly do spacáků, zalezly do nich až po hlavu a přitiskly se těsně k sobě. Navíc ty prapodivné zvuky všude kolem, šramocení, praskání větviček, houkání sovy, všechno bylo fakt strašné.

Ani o půlnoci jsme ještě nespaly. No, a když jsme konečně zabraly a nevěděly o okolním světě, tak jsme stejně neměly dlouho klid. Probudilo nás hlasité zahřmění a vzápětí husté provazy deště, které na nás začaly padat. Popadly jsme spacáky, karimatky a baťohy a zamířily ke vchodu do podzemního sklepení, kam jsme se nasoukaly. Nebylo to zrovna komfortní, ale nepršelo tam a neměly jsme strach z blesků, které by nás mohly na prostranství nádvoří zasáhnout.

K naší velké smůle pršelo víc než hodinu, takže když jsme se během svítání vyhrabaly z podzemí ven, byly jsme tak špinavé, jako už dlouho ne. Bylo po čtvrté ranní, když jsme zabalily baťohy a neslavně se vracely z naší noci pod širákem domů. Ale Stacy nebyla zklamaná ani v nejmenším. Byla spokojená, že si to pod širákem aspoň jednou v životě vyzkoušela. A já vlastně konec konců také :-).

DALŠÍ ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});