TOPlist

Rumunské hory z pohledu psa - Přechod pohoří Rodna

Rád píšeš o cestování, kempování, stanování, nebo máš spoustu zážitků z dovolené o které se chceš podělit? Tak pojď psát pro nás a vydělávej a to až 50% podíl z reklam u článků. Inkasovat můžeš i ty a to ne jednorázově, ale opakovně . Více info

 

AKTIVITYKULTURACESTOVÁNÍ & DOVOLENÁSPORTOVÁNÍOSTATNÍ
Akce a srazyPamátkyCestování s karavanemKam na vodu - vodáci

Videa

Tipy na výletyKulturaDovolená v EvropěRybaření

Vinařství

Kam na horyHrady a zámkyTipy na ubytováníCykloturistika

Restaurace a stravování

Pro dětiPříroda

Stanování

Sportovní aktivity

Rozhovory

 

Řeky, jezera, přehradyRecenze Campingového vybaveníHoubařeníSrandičky a vtipy
  Hodnocení ubytování 

Zábava

  Kempování na divoko Vybavení pro karavany

 

Díl 2.: Nádraží se utápělo v mlze. Pobíhala jsem kolem lavičky zaskládané batožinou, ve snaze zaujmout aspoň jednoho člena své rodiny. Všichni se váleli na přilehlých lavicích a odmítali si se mnou hrát, přitom by bylo na čase. Doteď jsem musela ležet pod sedačkami různých vlaků, jimiž jsme cestovali. Vždycky, když jsem se zaradovala, že vyrážíme na vycházku, se mnou odklusali na nejbližší trávník a potom zpět do supící mašiny. Cesta byla opravdu dlouhá. Navíc jsme v poledne, za toho největšího vedra, tři hodiny stáli uprostřed polí. Dvounožci to nazývali hranicemi, já týráním zvířat. Připouštím, že na podlaze mi nejspíš bylo lépe, než jim. A pak jsme konečně vystoupili na nádraží, kde už žádný další vlak nečekal. Jenomže my tu i přesto ztvrdli, vůbec nevím proč.

„Kolik je?“ zajímala se Dita s napůl zavřenýma očima. Je čas hodit mi klacek! Okamžitě jsem jí položila pod bradu svůj nejnovější úlovek.

„Bessi, dej mi pokoj,“ zavrčela na mě. Naklonila jsem hlavu na stranu a smutně na ni koukla.

https://www.kempy-chaty.cz/sites/default/files/turistika/206140_1452349966910_5092125_n.jpg

„No jo, ty otravo,“ konečně kus dřeva zvedla a mrštila jím na druhý konec betonového nástupiště. Vrhám se za ním. Než jsem se vrátila, stála na nohou. Ať už jde kamkoli, jdu s ní. Tentokrát to byla jen malá místnůstka v koutku velké haly, nad jejímž vchodem blikal neonový nápis BECLEAN PE SOMMES (tedy aspoň dle pánečkova tvrzení). Než jsme se vrátili, byli na nohou i ostatní členové výpravy. Prý nám to za chvíli jede. Trochu zmateně jsem se mezi nimi proplétala doufajíc, že tentokrát se jde na tu slibovanou vycházku.

Zas nic. Zklamaně jsem se stulila pod sedadlo dalšího vlaku. Tenhle byl obzvláště voňavý a navíc podivně malinký. Výjimečně mi koupili i lístek u průvodčího, protože jak konstatovala panička: „Nástup psa do vlaku, tady prostě nešlo přehlédnout.“ A pak přišla konečná. Dál už to nešlo i kdyby chtěli, železní hadi, kterým se říká koleje skončily. Tak kam tolik spěchají? Kolem budovy hlásající stanici VISEUL DE JOS, jsme prakticky proběhli, abychom hned za rohem museli další hodinu čekat. Prý na autobus. Ten aspoň znám. Místní hospůdka měla vzhledem k časné dopolední hodině ještě zavřeno, a tak mi pánečci poctivě házeli aporty, které jsem jim přinášela. Podivná halda plechu dorazila asi s patnáctiminutovým zpožděním. Autobus tedy rozhodně vypadá jinak, pomyslela jsem si. Tentokrát jsem se košíku nevyhnula. Nevadí, hlavně když se něco děje. Po nekonečně dlouhé době, během níž se dvounožci museli vejít na čtyři sedadla i s bagáží, jsme se dokodrcali do města BORSA. Jaké to bylo pro všechny překvapení, když kolem projížděla naleštěná moderní auta a restaurace praskaly ve švech. Páneček nechápavě kroutil hlavou: „Proč jsme nejeli autem i my, tady by tu naši kraksnu těžko někdo ukradl“. Po krátké ochutnávce místního jídla vyrazili dvounožci shánět další dopravu. Ještě nějakou dobu se budeme držet místní silnice, ale do sedla Rotunda už vede jen prašná cesta a tam se stop chytá špatně. Na rozdíl od dvounožců mi rozhodně nevadí šlapat pěšky už z údolí.

https://www.kempy-chaty.cz/sites/default/files/turistika/287635_1452353246992_1659184_o.jpg

Odpočívala jsem ve stínu a nudila se, na vodítku to za moc nestálo a pánečci mě odmítali pustit. Pravda, příliš pejsků jsem nezahlédla a když, tak na řetězu za plotem. Mají tu divné zvyky. To já spávám doma v posteli a chůzi na vodítku dodnes příliš nechápu.

„Máme odvoz!“ haleká už z dálky děda Laďa.

Majitel vínové čtyřkolky je ochoten zavést nás na místo za poloviční cenu než taxíky. Aspoň dle Laďova zjištění. Jsem ráda, za svoje místečko pod nohama spolujezdce, zatímco páníčci se mačkají na zadních sedadlech. Cesta trvá snad věčnost. Asi v polovině panička nadšeně komentuje nějaký kostel v sedle Prislop, jako by ho sama postavila.

https://www.kempy-chaty.cz/sites/default/files/turistika/286511_1452353126989_473906_o.jpg

Otráveně zívám. Vzápětí podlaha pode mnou ožije. Auto sebou hází a poskakuje. Hádám to na zmiňovanou prašnou cestu. Opravdu, po několika dalších minutách zastavujeme. Venku jsem pochopitelně první. Trochu mě znervózní moderní budova hned u cesty, ale my máme stany, nás se prý netýká. Tak hurá! Dobrodružství může začít. A já jdu najít klacek...

 

DALŠÍ ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd> <font>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
CAPTCHA
Tato otázka je pro ověření, zda jste opravdový návštěvník a ne automatizovaný spamový robot.
1 + 0 =
Vyřešte tento jednoduchý matematický příklad a vložte výsledek. Např. pro 1+3 vložte 4.


ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY