Výlet na horu Kleť - Šumava

Nutno říct, že pro nepříliš zkušené turisty, kterými jsme byli právě my, byla i tahle cesta celkem náročná. Většina z vás, by se nám možná vysmála, ale my jsme na sebe byli jaksepatří pyšní, když jsme po překonaném stoupání došly až k hvězdárně. A přestože nikdo z nás není profesionální, ba ani amatérský hvězdář, zašli jsme na její prohlídku. Netušili jsme, co nás tam může čekat, takže nás to možná o to víc zajímalo. Bohužel musím říct, že očekávání, se kterými jsme šli dovnitř, byla větší, než to, co jsme ve skutečnosti viděli. Kromě různých obrázků hvězd, komet, planet a dalších nebeských těles, jsme viděli ještě velký dalekohled, kterým jsme se ovšem podívat nemohli. Proč taky, když byl bílý den.

Jedna z mála věcí, která nás (a nejen nás) zaujala, byla podivná slečna průvodkyně a její ještě podivnější oblečení. Měla na sobě cosi, co připomínalo naprosto „ulítlý“ kroj. Také hned první dotaz poté, co nás slečna vyzvala, abychom se ptali, pokud nás něco zajímá, směřoval od jedné starší paní právě k jejímu oblečení. Fotografii sice mám, ale raději ji zveřejňuji bez tváře ;)… Slečna byla dost asertivní a na toto téma se nechtěla příliš bavit. Spíš mi vlastně připomínala Marťanku, což bylo vzhledem k místu, na kterém jsme byli, celkem příznačné.

Nakonec jsem byla ráda, když jsme hvězdárnu opustili a vydali se k rozhledně. Na lavičce pod ní jsme se občerstvili a pustili se do výšlapu schodu nahoru. A musím říct, že pohled do okolí stál za to. A to i v mém případě, protože ačkoliv se bojím výšek, pohled do okolí v pohodě zvládnu, když mám před sebou zdivo, které je pro mě jakousi jistotou. Na jedné straně Šumava, výhled na Lipno a do dalekého okolí, který trochu narušovala jaderná elektrárna Temelín, která byla nepřehlédnutelné. Ale i to jsem přežila.

Poté, co jsme sešli dolů, jsme měli další dilema. Jít zpátky do Českého Krumlova pěšky, nebo sjet dolů lanovkou a vrátit se autobusem z Krasetína? No, co byste řekli? Zvítězila druhá varianta. A to i přesto, že se bojím výšek, jak už jsem zmínila, a jízda lanovou pro mě není ideální, natož v případě, kdy je lanovka jednosedačková. Během celé cesty jsem se držela jako klíště za železnou tyč před sebou a o tom, že bych si sama něco vyfotila, nemohla být řeč. Myslím, že kdybych vzala do ruky mobil, okamžitě bych se s ním mohla rozloučit, protože by mi určitě z roztřesených rukou vypadl. Ale s tím nic nenadělám...

Byla jsem tedy opravdu moc šťastná, když jsem lanovku opouštěla. Pak už zbývalo dojít necelý kilometr na zastávku, počkat půl hodiny na autobus (naštěstí jel celkem brzy a nemuseli jsme jít až do Holubova na vlak) a pak stačila další půlhodinka a byli jsme zpátky ve městě.