Díl 1: Cesta začíná - Netrpělivě jsem nastražila uši, něco se děje. Panička už asi počtvrté proletěla kuchyní aby doplnila podivně vyhlížející batoh. Byl skoro tak velký jako ona a těžký nejspíš taky, protože při pokusu dostat jej ke dveřím, použila několik nevybíravých slov. Páneček na tom byl nejspíš podobně. Dokonce jsem několik těch výrazů zaslechla i u svého jména, proto jsem se rozhodla hlídat jen ji, ona aspoň zvedá nohy pokaždé, když mě musí přeskočit.
Jmenuji se Bessi. Jsem Border kolie a právě se chystám na báječný výlet 
. Tedy aspoň myslím, vzhledem k tomu shonu který doma probíhá, ačkoli je už čas jít spát. Poctivě svoji paničku, které všichni říkají Dita, doprovázím na každém kroku. Co kdyby mě tu náhodou zapomněli? Pravda, ještě se to nestalo, ale jistota je jistota. A tak se jí lepím na paty a vůbec mi nevadí, že mi už třikrát přišlápla packu ve snaze udržet se na nohou. No jo, něco se musí dít, když je dnes tak nemotorná.
Ale co to? Oni jdou spát?? To není možné! Přeci teď přichystali věci, tak co to provádí? Já chci ven!
Rozmrzele si zalézám k nim pod postel. Dokonce se mnou ani nešli na večerní procházku, To jsou mravy. Samozřejmě nikdo nespí. Nervozita dýchá malinkatým bytem a já jsem čím dál zvědavější. Ha! Konečně je to tu! Vstávají.
„Odpočala sis aspoň?“ ozve se mužský hlas z postele. To je můj páneček Ivan.
„Asi tak jako ty,“ konstatuje suše blondýnka.
„To bude cesta,“ oba unaveně vyrazí do koupelny, zatímco já stepuji přede dveřmi. Přijde mi jako celá věčnost, než se vybatolí z bytu. Venku je tma. Všude panuje klid. Jen na parkovišti pod žlutou lampou vrčí motor povědomého auta. Jéé! Babi jede taky! Zaraduji se. Ne nadlouho. Hned po tom, co ji náležitě přivítám se na mě sesype s haldou nadávek. To je tedy vychování! Raději se stulím pod sedadlo spolujezdce, abych nemusela poslouchat ty nesmysly o zabahněných šlápotách. No jen si zkus minout ty krásné kaluže, když tě prosí o rozčeření vody! Po půl hodince zastavujeme. Moje rodinka vytahuje batohy a loučí se, babi nejede? Nevadí. S dokonale předváděnou zoufalostí jí olíznu obličej, aspoň se jí po mně bude stýskat.
Velká budova do níž jsme vešli, se mi nelíbí. Jednak to tu divně páchne, všude se ozývá hlasitý lomoz a ještě mi nasadili vodítko. No opovaž se vytáhnout ten košík! Co jsem vám udělala??
„No jo, neboj, ten ti nedám, dokud nebudu muset,“ uklidňuje mě panička. Ještě že tak!
Schody dolů, schody nahoru. Ocitáme se na jakém si ostrůvku. Obklopují ho obrovští rovní hadi, ale smrdí jinak, než bych čekala. A ten hluk! Moment, tenhle pach znám. Děda s druhou babičkou! Vrhám se jim vstříc i s paničkou plápolající mi na konci řemínku.
Z rozhovoru dvounožců mi začíná docházet, co se děje. Podle všeho čekáme na vlak, který má přijet kolem půl jedné. Nevím sice, za jak dlouho to bude, ale určitě do té doby musím najít nějaký klacek, ať mi mají v tom vlaku co házet. Prý pojedeme hrozně dlouho. Panička má strach, kde mě bude venčit. Mě naopak trápí ten klacek, žádný tu nemůžu najít.
Nastražím uši. Z dálky se blíží burácivý zvuk. Ha! To je bude ten vlak. Není mi úplně neznámý, bydlíme kousek od nádraží a tam jezdí co chvíli, jen ty koleje jsem nikdy neviděla. Pískání je otřesné. Panička se snaží zakrýt mi uši, ale na to nemám čas. Jsem příliš zvědavá, co přijde. A taky ještě potřebuji sehnat tan klacek, což se na krátkém vodítku dělá špatně. Nakonec to vzdávám a vrhám se s ostatními po nepohodlných schodech to toho podivného vozidla.
„Tady je naše kupé!“ volá děda. Hmm, tady to taky zajímavě voní. Chvíli pobíhám po malinké místnůstce a pak se raději uklidím pod sedadlo. Dvounožci si dělají pohodlí a diskutují o naší cestě. Čeká nás cesta přes Slovensko, Maďarsko až do Rumunska. Několikrát máme přestupovat a někde dokonce šest hodin čekat na další vlak. No to je přece super! Tam se pořádně proběhnu!
Přichází pán v obleku, všichni ukazují lístky, které si koupili už týden dopředu. Jen já žádný nemám. V každém státě se za psa platí jinak a mají to řešit jednotlivě. Je mi to fuk. Hlavně když jsem s páníčky. Bude to určitě dobrodružství, pomyslím si chvíli před tím, než mě pravidelný rytmus kolejí uspí.
Komentáře
Přidat komentář