Naše cesta začala standardně, plánováním podle map a cestopisů s tím, že tentokrát jsem musel zohlednit to, že domek nemáme s sebou a budeme si muset průběžně, zajišťovat střechu nad hlavou a stravu. Pro tyto případy využívám Booking. Vím, že jsou i jiné možnosti, ale nám se Booking vždy osvědčil a protože ho často používám, tak tam máme i slevu a další výhody. Našeho maca jsme vyměnili za letadlo a auto z půjčovny. Pokud to bude, co jen trochu možné, už to neuděláme. Letenky jsme sehnali poměrně levné přes KIWI 480eur pro tři tam a zpět přes Madrid. Vybavili jsme všechno, až po palubní vstupenky, takže jsme nemuseli jít ani na checkin. Auto jsme vybírali s přihlédnutím na plánovanou vzdálenost trasy cca. 2000 km takže jsem bral střední třídu a vybrali jsme Peugeot 301. Teoreticky by v nejhorším dalo v něm i přespat. Špatná volba. V Maroku jezdí dva druhy aut. Staré Mercedesy a nové Dacie. Vše ostatní jsou spíše výjimky. Auto jsem rezervoval přes Rentalcars a hned od začátku, to byl problém. Jak jsem napsal, nebral jsem to nejlevnější a po zaplacení 280eur mi přišlo potvrzení, že mi potvrzují Peugeot 301 nebo podobné. Moment. Podobné? Chci přesně to, co jsem si vybral, protože mám nato své důvody. Napsal jsem jim, co tím myslí. Odpověď mě zaskočila. Znamená to, že můžete na místě dostat auto z téže kategorie, ale nemusí to být Peugeot. Hmmm, v téže kategorii byla i Dacia Logan a stála o 80EUR méně. Tu jsem si ale nevybral. Mezitím tam už ty levné vozy nebyly volné, takže nezbývalo nic jiného než doufat, že snad dostaneme slušné auto, když jsme si už vybrali to nejdražší v dané třídě. Do budoucna budu vědět, že je lepší vzít to nejlevnější a pak už horší než jste zaplatili, dostat nemůžete. Takto vás může čekat zklamání. Nato co čekalo nás se nepřipravíte. Letěli jsme z Budapešti, takže jsem přes parkvia zajistil parkování 200m od letiště za 31eur na 12dní, což je podle mě dobrá cena. Vyrazili jsme časně ráno, protože odlet jsme měli o 10: 00hod. Parkoviště jsme našli snadno a vše proběhlo přesně podle pokynů, které vám zašlou. Nasedli jsme do letadla a mohla začít naše cesta za krásami Maroka.
Tady je video z cesty
První den (3500km - 11 hodin)
- Ružomberok - Budapešť - Madrid letecky
- Budapešť - Madrid letecky 3: 25hod
- Madrid město - 6hodin mezipřistání 37km po městě
- Madrid - Rabat letectky 1: 45hod
Po přistání v Madridu, jsme měli šest hodin času na přestup, takže jsme se vybrali do historického centra. Všude jsem četl, že nejvýhodnější je to metrem. Nalezli jsme úschovnu zavazadel rovnou oproti terminálu a první šok. 30eur za odložení tří kufrů. Chodit s nimi je nemožné, takže co se dá dělat. Hned jsme se zeptal, i kde najdeme metro, abychom se dostali do centra. A další šok. Metro se opravuje a z letiště nejede. takže máme jet autobusem. Právě nám prý zastavil oproti úschovně. Utíkáme a naskakují do něj a hned po startu zjišťuji. že v tabulích zastávek se nezorientujem a netuším. kde máme vystoupit. Samozřejmě, že vystoupíme o jednu praporek později, než jsme měli. Takže se tu jednu praporek musíme vrátit. Cena je stejná jako za celou cestu. 10 eur. 50 eur v kýblu a to jsme teprve přišli do centra. Pokud to budete chtít absolvovat tak jako my, tak si raději za 28 eur půjčte na letišti auto ... nato jsme přišli až po návratu. Prošli jsme si všechny bedeker, doporučené památky. Tedy až na královský palác. Byl právě čas, kdy je vstup do něj zdarma a řada sahala snad až do Paříže. Madrid je hezké město, ale více se sem už vrátit nemusíme. Není to Rým nebo Paříž, který stojí zato vidět dva krát. Zajímavá pro mě byla hlavně tržnice, kde se prodávají místní speciality a kostel vedle královského paláce. Vše včetně popisu památek a fotek najdete v mapě výše. Jen si klikněte na bod na mapě a všechno tam je. Zároveň i naše trasa, jak jsme procházeli město. Za šest hodin jsme to stihli jen tak tak.
Let do Rabatu trval kratší a v Maroku je o hodinu méně takže jsme tam přistáli o 20: 45hod jejich času před desátou našeho a od páté rána, jsme toho už měli plné zuby. Vypsat na celnici nějaké emigrační papíry bez pera se nedá a sehnat zde pero je zázrak, takže doporučuji přibalte si určitě do tašky pero, pokud sem pojedete. Milo nás překvapilo, že nás přednostně vzali vpřed díky dítěti. Maročané celkově mají velmi rádi děti a všichni se jim hned promlouvají. Náš Leonard to nemá rád, takže byl z toho trochu mrzutý a unavený po cestě. Rychle najít půjčovnu, vzít auto a ať už jsme na hotelu za 59 eur za noc, který jsme jako jediný rezervovali ještě doma. Půjčovnu jsme našli snadno, letiště v Rabatu není větší od Bratislavského. Najít zaměstnance, už tak snadné nebylo. Čekali jsme na něj půl hodiny a když přišel, tak jsme na naši otázku, kde si můžeme vyzvednout zaplaceno auto, dostali studenou sprchu. AUTO NENÍ. Prosím? Máme ho zaplaceno na 12dní a potřebujeme jít na hotel, protože recepce v něm není nonstop. AUTO NENÍ, STORNUJ rezervaci, byla odpověď. Roztrhl bych ho na sto malých kousků. Více se s námi ani nebavil. Storno budu řešit později, nyní potřebujeme auto. Půjčoven je tu asi pět tak to nebude problém.Povedali jsme si. BUDE. Při každé stojí někdo, kdo rozhazuje rukama a ani jedna pujcovna, nemá auto. Venku leje jako z konve. Volám na hotel, že budeme opozdí a zda nám nevědí zajistit transfer z letiště. Velmi milá a ochotná paní po nás posílá auto. Prý je za 15min tam. Po půl hodině jí jmenuji, co se děje. Auto se neví na letiště dostat. Déšť strhl cestu směrem na letiště a žádné auto se sem nedostane. Začíná mi být jasné, proč půjčovny nemají auta pro klienty. V dešti přemlouvat mladé taxikářů, aby nás odvezli do města. Nechtějí, neboť vědí že zpět se již nedostanou. Nakonec je přesvědčila asi trojnásobná částka, jak se běžně bere. 40eur. Je mi to jedno, je půl dvanácté a malý nám spí na rukou. Kluci nevědí najít hotel, takže jejich naviguji mou navigací. Kluk měl mimochodem Sygic. :-) Locus - Sygic 1: 0. Na hotelu už nás čekali s připraveným čajem a malým pohoštěním a vyhřátou pokojem, protože venku byla zima. Pokoj a koupelna jsou velmi pěkné a my si konečně uléháme. Vše budeme řešit další den a domácí jsme se hned zeptali, zda můžeme zůstat o jednu noc více. Bohužel že má všechno rezervované.
Druhý den (9km prodělaných po městě Rabat)
Ráno nás čekali úžasné snídaně a dobrá zpráva. Můžeme zůstat další noc, protože někdo zrušil rezervaci a dá nám i slevu. Paní majitelka nám pomáhá zařídit i auto z půjčovny. Prý to bude nějaký menší Hyunday. Jen ať to má motor a hýbe se to. Auto nám dovezou odpoledne, za cenu původně dohodnuté střední třídy, dostanu něco malé. Cesty v okolí Rabatu jsou ve špatném stavu a třeba odsud co nejdříve odejít. Určitě ne směrem na Casablanku, tam je cestě neprůjezdná. Přestává pršet, takže vyrážíme k rozbouřenému moři. Úžasné pohledy na útesy a přátelská atmosféra Rabatu nás uklidní. Oběd v doporučené restaurací byla kovbojka. Nerozuměli ani půl slova anglicky a francouzským lístkem, jsme zase nerozuměli my. Na toto si musíme zvyknou, ť bude nás to setkávat celou cestou. Medina, jak se nazývá historické centrum je poměrně přehledná, takže se zde Motko sami, stejně jako po hřbitově vedle mediny, který je obrovský a velmi zajímavý. Odpoledne se vracíme vyzvednout auto. Pan z půjčovny si donesl i prenostný terminál, jen zase neumí ani slovo anglicky. Překládá majitelka hotelu do angličtiny. Záloha za auto je o 500 eur nižší než měla být v původní půjčovně, což nás docela těší, i když i tak je to 1000 eur, které si zablokují na vaší kreditce. A pozor musí být debetní a embosovaná. Auto, které dostáváme je zánovní Hyunday I10. Nejmenší auto v jakém jsem kdy seděl. Do kufru se nám vejde jeden větši a jeden menší Leonardův kufr. Druhý velký musi jít za sedačku. Auto má klima a je benzínový automat. Nakonec se velmi osvědčilo. Večer jsme se ještě vybrali do pevnosti nad řekou, která rozděluje nejstarší marocké město Rabat, od druhého nejstaršího Salu. Zastavili nás při prohlídce nějaké závory. Až poslední den jsme zjistili proč.
Třetí den (Rabat - Moulay Idriss - Fes: 224km)
převýšení směrem nahoru 2783m, směrem dolů 2501m
Medina ve Fesu nachodené pěšky - 4km
Ráno jsme s jednodenním zpožděním vyrazili na naši cestu kolem Maroka. Po cestě kolem letiště, jsme viděli strženou cestu a fascinovalo ná, s jak rychle to tu poriadili od nánosů bláta, které vidět při cestě. Silnice první třídy jsou zde v perfektním stavu a jezdí se tu od 80km do 100km. Všichni přesně dodržují rychlost, asi i proto, že policisté s radary, su na každém kroku a nikdo se nespěchá, zato ve městech je to kovbojka. Tam do kruháči vcházejí najednou z jednoho pruhu i tři auta a je běžné že auto na vnějším okruhu neodbočuje hned na první, ale křižuje cestu tím, co chtějí odbočit. Ještě jedna věc, na kterou je třeba si dát pozor. Přednost dává ten, kdo je na kruháči, takže do kruháči se vchází v plné rychlosti. Samozřejmě, že jsem zvyklý na opačný model, zač si hned vysloužil orchestr klaksonů z každé strany. Oči zde třeba mít na každé straně, protože kromě aut, kamionů a motorek, zde přes křižovatky najednou jdou i jízdní kola a chodci s vozíky. Prostě zapomeňte na Evropu. Každopádně všichni jezdí ohleduplně a zdánlivý chaos má svůj řád. Klakson prostě patří za součást ježdění a třeba si na to jen zvyknout. Cesta do Moulay Idriss, což je muslimské posvátné místo na kopci probíhá hladce, dokud neodbočíte na zkratku. Ty se celkově v Maroku vypláceny. Uvidíte sice nevídané, ale vaše rychlost se rázem sníží na průměrných 30km / h a tlumiče s vaším zadkem trpí. Městečko je se svými uličkami velmi pěkné a samotná mešita krásná, i když jako nevěřícím nám není možné, tam vejít. Muslimové před modlením musí absolvovat předepsanou očistu a všichni se před vchodem zouvají a myjí si tam nohy. Asi si umíte představit jak pěkně to tam vonělo takže nám až tak nevadilo, že jsme tam nemohli vejít. Cesta pokračovala přes město ve kterém jsem zažil přejezd davem lidí, jaký jsem ještě neviděl. Všichni tu něco prodával při cestě, takže lidé se motají po silnici a ohlížejí. Do toho autobusy, náklaďáky a osli, vše v neřízeném chaosu.
Někdo řekne, že pár metrů se tak dá projít, ale toto bylo celým městem, čili cca 5km. Auta se zde vyhýbal na spaťáky ze strany, která právě pasuje a je to čistý chaos, ve kterém se ale paradoxně vše pohybuje a nestojíte. Díky za automat, neboť spojku, bych tu asi spálil věčným posouváním po půl metru. Když jsme vyšli konečně mimo města, objevila se klikatá cesta a před námi starý mercedes, ve kterém lidé stáli v zadních otevřených dveřích, jakož i seděli s hompálajúcimi nohama na zahrádce. Odhadem jich tam bylo dvacet dohromady. Jel s nimi po té rozbité silnici tak, že jsem měl problém ho předjet, ale neměl jsem chuť, aby mi někdo spadl pod kola. Večer předtím, jsme si přes Booking našli hotel ve Fesu za 30eur, kde vedla naše cesta. Adresu jsem měl v navigací, ale po příchodu na adresu jsem pochopil, že i když jsem od hotelu max 20m, tak netuším v níž uličce ho hledat. Domorodci vám vidí zoufalství na očích a hned přiskočí na pomoc. Ukážeš jim adresu a název hotelu a rozpoutá se vášnivá debata, kde by to mohlo být. Když nato přijdou, tak vám jeden sedne do auta a naviguje vás až do hotelu. Tam se usměje a za malý bakšiš, který se očekává, velmi pěkně poděkuje a odejde. Takto jsme se dostali na hotel, který byl v klasickém Marockém stylu s poměrně velkou pokojem a posezením na střeše, kam vedlo úzké schodiště, asi pět pater. Výhled z terasy na město nebyl vábný, ale zajímavý. Nechali jsme si připravit večeři. Tadžín. Je to mísa s masem a zeleninou. Samozřejmostí je velké množství cibule a samozřejmě čaj na uvítanou, který nazývají Marocká whisky a byla by urážka, odmítnout ho. Nic za něj neočekávají. Je to jako u nás uvítání chlebem a solí. Příprava večeře může trvat i dvě hodiny, takže sníte všechno, i když konkrétní zde to bylo opravdu velmi chutné. Jedna věc, je ještě rozdíl, oproti našemu stravování. Donesou vám nejprve misky z různou zeleninou, omáčky a pečivo. Vy se do toho pustíte a když to všechno sníte tak vám donesou maso ve šťávě a vy už máte plné břicho pečiva. Dělají to prostě naopak než u nás. Salát a pečivo je předkrm a nikoli příloha. Před večeří jsme se ještě dohodli, že chceme jít do mediny podívat se na zpracování kůží a výrobu keramických mozaik. Těmito řemesly je Fes proslulý. Průvodce přišel přesně dle dohody a poukazoval nám všechno, o co jsme měli zájem. Bez průvodce se do mediny ve Fesu Nepouštějte. Nic tam nenajdete, dokanca ani cestu ven. Za průvodce jsme zaplatili 20EUR, ale stálo to zato. Zarezervovali jsme hotel v Zaide, poprikrývali se dekami a uložili jsme se spát. V noci byla celkem zima.
Čtvrtý den (Fes - Azrou - Oum Rabia - cedrový strom - Zaida: 345km)
převýšení směrem nahoru 5995m, směrem dolů 4846m
Cesta, což nás čekala neměla být vůbec náročná, ale proč si ji nezkomplikuje :-) z Fesu jsme do Azrou, dorazili poměrně rychle. No možná až moc rychle, protože jsem zaplatil pokutu 10eur za překročení rychlosti. Zde jsme chtěli vidět nejvyšší a nejstarší cedrový strom na světě nakrmíte opice které se zdržují v okolních cedrových lesích. V Maroku se nedá spoléhat na navigační tabule. Spolehněte se raději na průvodců. Já moudrý jako rádio jsem ale věděl, kam jdu, takže jsme si udělali objížďku cca 150km po cestách, kde se místy nedalo jít více než 20km / h. Prostě podívejte mapu a tu smyčku si odpusťte. Po cestě do Azrou, jsem sice poprvé odbočil správně ke stromu, ale ta odbočka se mi nějak nelíbila, takže jsem šel jinde a nakonec jsme se sem museli vrátit neboť Leonard i Veronika chtěli vidět opice. Až takový zažitek to nakonec nebyl.
Po cestě jsme potkali velké množství dětí, které stály při cestě a snažili se prodat vajíčka od slepic. Leonard doma vybral hračky se kterými se již nehraje a my jsme tyto hračky porozdávali těmto dětem, kterým se celé očka rozzářily. Tyto děti jsou vděčné za každou maličkost, ť ale nejvíce i tak potěší bonbóny a lízátka, které jsme také měli nakoupené. Byla to asi nejchudší část, jakou jsme procházeli. Cesta vedla kolem krásných útvarů ze skal, až k vodopádům Oum Rabia, které jsou nadherne a podél řeky jsou restaurace na způsob tureckých Dymcaj. Je to tu velmi pěkné místo a samozřejmě vás tu provede místní průvodce. Malý, asi deset letý chlapec, který by se neztratil ani v New yorku, jak mu šli ústa. My jsme to absalvovali v polokluse, neboť díky objížďky, jsme měli málo času. Tady, když někde zastavíte, hned se objeví někdo v reflexní vestě, který se o parkoviště a vaše auto postará. Samozřejmě za bakšiš. Můžete si být ale jistý, že na auto dá pozor. Toto místo si zaslouží více času.
Vrátili jsme se zpět do Azrou, abychom si prohlédli cedrový strom, na který jsem se tentokrát, už raději zeptal místních. V sousedním lese jsme se zabavili s opicemi, které zde lidé krmí doboškami od dětí, které je prodávají. My jsme jim dali banány.
Cesta dále vedla do Zaidi. Je to malé městečko, které není ničím zajímavé i hotel Zaida, je v okraji města a okolí vypadá jako v cikánské osadě. Ubytování za 30eur bylo v pohodě, večeře výborná stejně jako snídaně, které byly v ceně. Naše další cesta měla vést do pouště. Na bookingu jsme našli ubytování v luxusních stanech v poušti, ale nebylo mi jasné jak se tam dostat, takže jsme to nechali na risk, že něco seženeme ve městě Merzouga, které by mělo být pouštním městem na okraji Sahary.
Pátý den (Zajda - Merzuga: 306km)
převýšení směrem nahoru 1821m, směrem dolů 2589m
Merzouga - Erg Chebbi: 6.3km offroad přes duny
Cesta vedla nekonečnými rovinami přes kamenné pouště. Nerozumím jedné věci. Široko daleko nikdo. Zastavíte, že se jdete vyčůrat a zničehonic při vašem autě, stojí dvě ženy a ptají něco k jídlu. Dali jsme jim pomeranče a banány, protože nic jiného jsme neměli. Velmi pěkně poděkovali, i když chtěli ještě Veronikynu miky. Měli jsme s sebou málo teplých věcí, takže tomuto přání jsme nevyhověly, ale bylo nám je líto.
Po nekonečné cestě pustinou a mezi obrovské skály, jsme dorazili k nádherné oáze, kde jsme udělali pár krásných fotek a pokračovaly až do Merzouga. Nazývat ji městem, je přehnané. Je to osada s hliněných domů a místo cesty, je tu všude písek. Čekal jsem, že když je to proslulé pouštní město, budou zde cestovky a hotely, ale nic jsme nevěděli najit. Vypadalo to tu, jako z westernu na divokém západě. Nakonec, jsme spíše omylem, dorazili před nějaký hotel. Šel jsem se dovnitř zeptat, jestli by mi poradili, kde bych věděl zajistit ubytování v poušti. Přivítal mě Beduin s tim, že mluvil plynule anglicky. Zázrak. Spaní v poušti? Není problém. Snidane a večeře v poušti? Není problem. Odvezeme vas tam na velbloudech a celé to bude pro tři za 70eur. Bomba. Na bookingu to bylo za 240eur. Jen máme problém s těmi velbloud. Leonard hodinu na velbloudu nevydrží. Nou problem. Zajistíme Jeep a druhý den, vas ještě odveze do beduínské osady podívat se, jak žijí nomádi a ke muzikantem, který vam zahrají. Cele za 150eur. Spaní v oáze přímo pod největší dunou Maroka Erg chebbi. Pojďme rychle nato, ať stihneme západ slunce nad pouští. Veronika se chce vykoupat v posledních paprscích slunce na poušti a nafotit pěkné fotky. Klid, dáme si čaj. Jeep je rychlejší než velblouda. Dali nám klíče od pokoje, kde jsme si mohli složit věci. Proložíme, co jsme chtěli vzít s sebou a dát si sprchu. V poušti sprchu nemají a záchod je všude kolem stanů. Bude dobrodruzstvo. Přišlo po nás Mitsubishi Pajero Sport. Chlap sfouknout gumy na jednu atmosféru a vyrazili jsme. Super jízdu jsme si pořádně užili. Kluk prý jezdí pouštní rally a bylo vidět, že to má v ruce. Předběhli jsme asi tři skupiny na velbloudech a dorazili k našim stanům, které byly vyrobeny z rákosu a dek. Namísto dveří koberce a namísto posteli matrace. Na přikrytí samozřejmě deky. V noci prý může být kolem deseti stupňů, takže bude zabava. Náš Leonard má silnou alergii na kočky a přítomnost koček všude kolem a jejich vylézání ze stanou, ve kterých jsme měli spát, nás trochu rozladilo, ale nádherné scenérie pouště a měnících se barev při západu slunce, to vše probili. Poušť je prostě úžasná. Večera byla jedna z nejlepších, jakou jsme jedli. Jen opat, společnost koček to trochu narušovala. Noční obloha nad pouští, je nepopsatelná a bohužel i našim vybavením neodfotitelna. Jak tak sedíme na dunách, tak slyšíme že startuje Mitsubishi a odchází pryč z tábora. Zůstávají zde sami a prověšení koberec, mi neposkytuje pocit bezpečí uprostřed pouště se štíry a nevím čím ještě, protože ležíme jen na matrace na zemi. V noci jsem slyšel jak se vrátil jeep a nějakou rozčileně debatu. Byla chladná noc a skoro celou jsem ji strávil v polospánku jako pes, co hlídá a přikrývá Leonarda, který se stále odkopává. Asi mu vadily chlupy od koček, ale to se projevilo az později.
Šestý den (Merzouga - Tinghrit - Dades: 460km)
převýšení směrem nahoru 4678m, směrem dolů 3723m
Ven z pouště: 22km offroadem
Ráno jsem zjistil důvod emočních výlevů chlapíka, co nás zde vezl. Pokrývena přední část vozu. V noci vletěl do nějaké duny, kde byla skála. Chlap to s jedním pomocníkem opravil a po skvělých snídani, jsme vyrazili k beduíni. Po cestě se nám podařilo zavázat na jedné duně. Vyhrabávaly jsme auto, ale nedařilo se nám. Chlap něco zakřičel do pouště a najednou za tretí dunou se objevil jeho pomocník z rána. Nechápu, kde se tam vzal a jak věděl kde jsme, ale pomohl nám pokračovat v cestě. V osadě nám paní domácí s hrdostí poukazovala svůj příbytek. Tyto lidé mají zcela odlišné hodnotové žebříčky jako my. Nedá se to ani popsat. To třeba vidět. Zavezl nás do černé pouště. Je to okrajová část Sahary, kde jsou černé kameny s působí na mě dost depresivní, ve srovnání s oranžovými pískovým dunami. Nakonec nás vzal k nějakým hudebníkem, kde se právě bavil zajazd německých důchodců. Rychle pryč od takových umělých atrakcí pro turisty.
Vrátili jsme se na hotel. Převlékli, sedli do našeho auta a vyrazili směrem k pohoří Atlas. Ještě v zajde jsme rezervovali hotel v kaňonu Dades, kam jsme měli namířeno. Cesta to měla být do 300km, co se dá v pohodě zvládnout. Zamířili jsme k městu Tinghir, odkud jsme měli v plánu projít průsmykem nejprve nahoru do Atlasu a pak se vedlejším průsmykem dostat dolů přes kaňon Dades. Plán pěkný. Cesta podle mapy první třídy, takže by to celé mělo být rychlé. První problém nastal, když jsme nevěděli najít benzínku, kde se dá platit kartou a nakonec jakoukoliv benzínce. Autíčko nás podrželo a podle mna nádrž vylýzalo dosucha. Když jdete kamenitou pouští, kde otočí volantem jednou za dvacet kilometrů a benzinka je v jednom z pěti míst, přes které jdete, tak je to s prázdnou nádrží celkem adrenalin. Městečko Tinghir, je docela pěkné a průsmyk, kterým se jde do Atlasu je krásný. Potkali jsme zde i čtyři nádherné expedice náklaďák. Bohužel jsem si je neodfotíte. Cesta stále stoupala a klukatila se az do 2700mnm. Po cestě jsme pár krát zastavili u dětí, kterým jsme dali hračky a bonbony. Velmi se těšili. Nakonec jsme dorazili do osady, kde se měla cesta otáčet zpět do kaňonu Dades. Osada působila strašidelně a po špatném zatáčení a couvání se na naše auto vyřítí dav agresivních dětí, které se velmi nevybíravě dožadovali čehokoliv. S trieskajucimi rukama na dveře a kapotu jsme co nejdříve opustili tuto osadu po štěrkové cestě směrem k Dades. Podle navigace jsme byli správně na silnici první třídy, akurat jsme tu byli asi v nesprávném čase. Cesta ještě nebyla dokončena. Po asi 20km strašně rozbité cesty, kde by i naše Mičiná měla co dělat jsme začali stoupat do výšky 2900mnm a na cestě se objevilo bláto z tajícího sněhu a nakonec sněhové jazyky křížem přes cestu, které nám znemožnily další pokračování. Jen zázrakem jsme tu neuvízli a při couvání neskončily dolů v rokli. Autíčko nás opět podrželo. Jak jsem doma ze satelitních snímků zjistil, chybělo nám jen 8km, abychom se dostali na asfaltku. Takto jsme museli absolvovat cestu přes strašnou osadu, kde jsem ani nepřibrzdí, jen troubit zpět az do Tinghir. Znamenalo to objížďka cca 100km po cestě plné zatáček. V Tinghir jsme se povečeřeli a poslali zprávu na hotel, že přijdeme pozdě v noci. Na hotelu za 35eur na nás čekali a velmi mile přivítali samozřejmě čajem. Velmi pěkně ubytování s krásnou zahradou. Domácí Leonardovi nabídl Sprite. Naše velká chyba že jsme mu to dovolili. Leonard je zvyklý pít čistou vodu, ale sladký Sprite mu samozřejmě chutnal. Bohužel byl studený a bublinky v kombinaci s kočkami z předešlé noci způsobily, že u Leonarda se v noci projevila laryngitidě. Neměl to poprvé a Medrol jsme měli pro jistotu s sebou, ale kdo to zažil tak, ví že to není sranda ani doma a ne v hotely uprostřed kaňonu Dades, daleko od civilizace. Noc jsme zvládli, ale věděli jsme po předešlých zkušenostech, že nás ještě minimálně jedna podobná čeká. Potřebujeme se, co nejdříve dostat k mořskému chladném a vlhkém vzduchu. Dále jak do Marrákeši to na jeden krát nedáme, takže jsme rezervovali hotel u medině v Marrákeši za 43eur. Podíváme si ji alespoň večer, když tam dorazí. Čeká nás dlouhý přesun, navíc přes Atlas.
Sedmý den (Dades - Ait ben Hado - berberský pevnost - Marakéš: 369km)
převýšení směrem nahoru 3919m, směrem dolů 5133m
Ráno jsme po skvělých snídani a rychlé prohlídce Dades zamířili směrem na Marrákeši. Po cestě jsme odbočili z hlavní silnice na vedlejší, která byla stejně dlouhá, ale vedla kolem městečka Ait Ben hadí. Natáčeli se zde filmy, jako např. Gladiator. Pěkné, ale turisticke, takže pohled z dálky nám stačil. Po cestě, nas více zajímala berberské pevnost. Cesta k ní byla opět trochu hrbolatá, ale stála zato. Vedla kolem útesů, v nichž byly vytesány obydlí, stejně jako domy, nad strmými roklemi, byly fascinujici. Berberské pevnost z venku vypadá jako zřícenina. Byli jsme zklamaní a v tom se zjevil Berber s perfektní angličtinou s tím, že jestli se chceme jít podívat dovnitř. My že ani ne. On, že pokud se nám nebudou líbit fantastické mozaiky, které jsou uvnitř nemusíme mu nic zaplatit. Vešli jsme dovnitř. Stále zřícenina, vyšli jsme na druhé patro a najednou za dveřmi ty nejúžasnější mozaiky, ake jsem kdy viděl. Na stěnách, stropech, sloupech. Všude. 300ludi z Fesu to tu rucne vyrábělo tři roky, ve dne v noci. Panovník, který zde žil spolu s tisíci lidmi měl pět žen a 85 konkubín. Celu stavbu jsme si prohlédli zcela sami a rádi zaplatili vstupné a poděkovali, že nás přesvědčil, abychom se šli podívat. Rozbitá cesta plná zatáček, se nakonec napojila na cestu, už jen plnou zatáček více méně, až do Marrákeši.
Marrákeši je obrovské město. Navigacia mě vedla přímo k medině. Přímo do mediny. Vejít do mediny pěšky během dna, je adrenalin. Vejít do mediny autem v noci, je šílenství. Neměl jsem, ale na výběr. Hotel, který jsem vybral, nebyl na kraji mediny, ale přímo v ní. Po asi pěti odbočkách jsem věděl, že za prvé nevím jak se dostanu ven a za druhé že hotel asi nenajdu. Locus zatím sice věděl, kde jsme, ale na šířku uliček a na zákazy vjezdu, už byl krátký. Sygic se ani nechytal najit požadovanou adresu. 2: 0 pro Locus. Před vjezdem do další úzké uličky, ze které ve všech směrech proudily motorky, lidé a vozíky, nás zastavili dva mladí kluci na motorce. Říkal jsem už, že mají schopnost vyčíst z vašeho výrazu, že netušíte, kde jste a hned přijdou na pomoc. Zeptali se, co hledám. Ukázal jsem jim na telefonu adresu a nazev hotelu. Odběhl se zeptat lidí kolem a sedl na motorku. Pojďte za námi, řekl. Vedl nás úzkými uličkami a já jsem jen na Locust sledoval, zda se přibližujeme k našemu hotelu, nebo jdeme někam na varhany. Přibližovaly jsme se. Najednou zastali. Řekl. Dále se nedá jet autem. Jdeme to podívat Pes, kde to je. Zaparkoval jsem při kraji. Veroniku is Leonardem zamkl v autě a vybral se s klukama do noční mediny. Kluci bloudili a běhali s uličky do uličky. Já jsem už dávno ztratil pojem, kde je zaparkované auto, i když Locus se stále držel a možná by mě dovedl zpět. Po delším hledání a dotazování, jsme zastali před dveřmi ve vysokém zdi, na kterých byl název našeho hotelu. Dovolím si tvrdit, že mám skvělý orientační smysl, ale toto, bych nikdy nenašel. A myslím, tím NIKDY. Kluci se jen smáli a chtěli odejít. Vyplašeně jsem jim vysvětlil, že nemohou odejít, protože nevím, kde mám auto s Veronikou a Leonardem. Zasmáli se a zaklepali na dveře. Otevřel manager hotelu a hned se zeptal, jestli mam rezervaci přes Booking a že už na nas čekají. Vysvětlil jsem mu, že nevím, kde mam auto. On se promluvit s klukama a šel se mnou až k autu. Klukům jsem dal 100MAD, neboť drobnější jsem neměl ale za jejich pomoc, bych jim dal cokoli. Oči jim svítily a velmi děkovali. Manager sedl ke mně do auta a odvedl nas na parkoviště, kde jsme zaplatili 3,5eur za hlídání. Vzali zavazadla a noční medinou kráčeli do hotelu chroptící kufry o kostky na dlažbě. Hotel byl krásný a pokoj na střeše s terasou pod hvězdami byla nejkrásnější, jakou jsme měli. Poprosili jsme ještě o večeři, ale v hotelu nevařily, takže nam vysvětlil, kde najdeme restauraci. Dobře jsme se tam najedli a uložili se unavený po dlouhém dni spát. Bohužel v noci se naplnily naše obavy a Leonard dostal opět laryngitidě. Tentokrát byl průběh ještě horší ai po poslední tabletce Medrolu, kterou jsme měli jsme raději noc strávili na lehátku venku, kde byl chladnější vzduch, který mu pomáhal. Bohužel po této zkušenosti jsme nechtěli riskovat žádné další zdržení ve vnitrozemí, takže z Marrákeše, jsme neviděli kromě Ferrari, které nás ve městě předjíždělo, nic. Líto mi je trochu za nočním náměstím Djem El Fna, na které jsem byl opravdu zvědavý, ale zdraví dítěte má nejvyšší prioritu. Rezervovali jsme apartmán ve městě Essaouira za 54eur, které leží na pobřeží. Hlavní důraz při výběru byl nato, aby to nebylo v Marockém stylu. Chtěli jsme eliminovat všudypřítomné deky a možnost kočičí chlupy v nich. Vybrali jsme apartmán D Hote s kuchyňkou v evropském stylu.
Osmy den (Marakéš - Eussaouira: 180km)
převýšení směrem nahoru 675m, směrem dolů 1122m
Essaouira medina 3km
Vyrazili jsme hned po snídani, které byly v ceně. Z Marrákešských mediny jsem až na jedno zaváhání vyšel poměrně hladce, díky Locust. Po cestě jsme potkali zašpiněné Ferrari. Kontrasty v této africké zemi, jsou neuvěřitelné. Ať už je to země, nebo rozdíly v teplotách v noci a přes den nebo chudoba versus neuvěřitelné bohatství. Cílem bylo, co nejdříve se dostat k moři a nikde se velmi nezdržovat. Věděli jsme, že po cestě půjdeme kolem arganového sadů, kde je jedna celosvětová rarita. Kozy tu lezou po stromech. Nevěděl jsem, kde přesně to je. Najdete to na mapě nahoře is fotkou. Při cestě stáli chlapi a ukazovaly na stromy na kterých byly kozy. Zastavili jsme. Chlapi vyložili na strom ještě jednu kozu, aby byl obrázek plnější, jednu kozu strčili do náruče Veroniky a udělali nám fotku. Úžasně autentický zážitek. Samozřejmě bakšiš. Chtěl jsem mu dát 20MAD. Že málo alespoň 50MAD. 50 jsem neměl jen 100 a 20. vynalézavého vytáhl z kapsy 5EUR které mi podal a sebral 100MAD.
Dostal, co chtěl a ještě se i zbavil něj, nepoužitelných eur. Jsou to prostě obchodníci. K moři jsme dorazili kolem oběda. Zastavili jsme před hotelem, který byl 50m od moře a přivítalo nás asi deset koček, které ležely na chodníku. Ležely jen před tímto hotelem, nikde jinde je nebylo vidět. Asi se na nás spikli. Apartmán byl prostorný a hlavy, nebyly v něm žádné deky, ačkoliv přítomnost koček iu domácího věštila možnost, že se pohybují i po apartmánech. Vybrali jsme se hned na pláž a po cestě jsme si dali mořské příšery v malé reštiky, hned naproti hotelu. Jedny z nejlépe připravených, jaké jsem jedl. Malý chtěl jít skákat do vln. Foukal nepříjemný vítr, i když na slunci bylo teplo. Leonard vletěl do moře, oblečený jen s vysúkanými tepláky a byla jen otázka času, kdy bude celý mokrý. Zatímco jsem šel po ručník na pokoj a přišel za nimi na pláž, už to i byla skutečnost. Alespoň trochu se vyřádil a mořský vzduch, nás uklidňoval. Následně jsme se vybrali do mediny pohlídat lékárna, protože jsme potřebovali koupit Medrol, nakolik nám došel, ale chtěli jsme mít jistotu, i když jsme věřili, že nejhorší máme za sebou. V první lékárně nám rukama, nohama, protože nevěděli anglicky naznačily, že potřebujeme předpis. Toho jsme se báli. Vysvětlil nám, kde najdeme lékaře, který nám ho předepíše. Po cestě jsme našli další lékárnu. Vyzkoušíme. Položil jsem náš prázdný Medrol. Lékárník vedle toho, plnou krabičku.
Mohu to koupit? Samozřejmě. Poprosím tedy ještě kalciový sirup. Ať se líbí. 6eur. V krabičce od stejného výrobce, jako byla ta naše jen z arabským a francouzským popisem, bylo třikrát více pilulek, než dostanete za více peněz u nás navíc bez předpisu. Kde to proboha žiji. Spokojený jsme si prohlédli celou medinu, jakož i přilehlý přístav. Leonard se povozil poprvé na elektrickém autíčku, co se mu veeelmi líbilo. Prošli jsme se po dlouhatánský pláži, na níž se učili surfovat začátečníci, což mi připomnělo mě na Kanárských ostrovech. Malý se ještě zahrál na hřišti přímo na pláži a spokojeni jsme si šli lehnout do čistých peřin. Večer jsem ještě rezervoval dalši evropský apartmán ve městě Safi za 38eur.
Komentáře
Přidat komentář