Kam na hory

Díl 3.: Sedlo Rotunda je až překvapivě civilizované. Čumáčkem větřím do vzduchu, aby mi neunikla žádná pachová informace o tomto místě. Budeme tu dnes spát. Pro mě byla tato informace spíše zklamáním, těšila jsem se na dlouhý výšlap. Na druhou stranu budou mít moji dvounožci dostatek času na pořádné aportování. Právě teď vybalují batohy pod malým přístřeškem, aby se najedli. Mě jídlo nezajímá, raději zkoumám okolí. Stojí tu veliká budova k níž přiléhají hospodářská stavení. Cítím vůni ovcí, koz i krav. Pozor! Větřím cizího psa. Přestože není v dohledu raději se stáhnu nazpět ke své rodince. Páneček pokukuje po sousedním altánu, který je dle jeho názoru ideální na přespání. Určitě se mu nechce stavět stan, je mi to jasné. Než se nadějeme vyráží za majitelem pozemku zjistit, zda nemůžeme jeho přístřešek využít. Jsem mu v patách aspoň k plotu. Vzápětí nám radostně oznamuje, že jsme zakempovali přímo před hotelem a můžeme přespat i uvnitř. Tedy až na mě. To nemyslí vážně! Přece by mě nenechali samotnou bůhví kde! Naštěstí se nemýlím a po krátké poradě je rozhodnuto. Altánek k přenocování stačí. Ještě aby ne, pomyslím si. Je zadarmo a já nemusím do kotelny, nebo kam mě to chtěli šoupnout!

Díl 2.: Nádraží se utápělo v mlze. Pobíhala jsem kolem lavičky zaskládané batožinou, ve snaze zaujmout aspoň jednoho člena své rodiny. Všichni se váleli na přilehlých lavicích a odmítali si se mnou hrát, přitom by bylo na čase. Doteď jsem musela ležet pod sedačkami různých vlaků, jimiž jsme cestovali. Vždycky, když jsem se zaradovala, že vyrážíme na vycházku, se mnou odklusali na nejbližší trávník a potom zpět do supící mašiny. Cesta byla opravdu dlouhá. Navíc jsme v poledne, za toho největšího vedra, tři hodiny stáli uprostřed polí. Dvounožci to nazývali hranicemi, já týráním zvířat. Připouštím, že na podlaze mi nejspíš bylo lépe, než jim. A pak jsme konečně vystoupili na nádraží, kde už žádný další vlak nečekal. Jenomže my tu i přesto ztvrdli, vůbec nevím proč.

Když se řekne lyžování v Německu, hodně lidí si představí třeba Garmisch - Partenkirchen, Berchtesgaden, nebo Oberstdorf. My jsme si letos vybrali ale středisko, které je tak trochu neprávem stranou zájmu českých turistů. Nachází se na jihozápadě Německa v Bavorsku v kraji Allgäu. Ten je známý svými památkami (např. zámek Neuschwanstein) nebo jezery (Forggensee), málokdo ale ví, že si tady můžete dobře zalyžovat. Vyrážíme z Karlových Varů směrem na Mnichov a kousek před touto bavorskou metropolí odbočujeme na dálnici směr Lindau. To je docela výhoda, protože se vyhýbáme pravidelným dopravním zácpám u Mnichova. Ty se stávají noční můrou všech, kdo míří do Rakouska. Od nás ze západních Čech, je to do našeho cíle, městečka Pfronten, asi 420 Km. To se dá plynulou jízdou zvládnout za 4,5- 5 hodin. Prostě ideální dojezdová vzdálenost pro cestu s dětmi, které se stejně stále ptají ”už tam budem ? ”

Ve vzdálenosti do 40km od Ružomberka najdete hned několik výborných lyžařských středisek. Začnu mým nejoblíbenějším a je jím Kubínska Hoľa. V tomto středisku najdete vše co zde má podle mě být. Středisko je rozděleno na spodní a vrchní část. Ve spodní části si přijdou na své začátečníci, děti nebo lidé co milují obrovské carvové oblouky. Sjezdovka je široká a na její vrch vede poma a sedačka. Takže si každý vybere. Kdo má rád strmější kopce pokračuje další sedačkou nebo dvěma pomalá až na vrch kopce. Odtud je možnost sjet dolů třemi sjezdovkami z nichž jedna je freeride zona. Tedy vlastně freeride je všude kolem přes les tak jak jsme to dělali za mlada. Každopádně hlavní sjezdovka by se za svou šířku nemusela stydět ani v Alpách a to jsem pár sjezdovek v Alpách už sjezdy. (Čti zde) Nechybí zde množství bufetů a velmi milá obsluha v nich. Prostě I love Kubínska jak mají vytištěné na skipasech, které je nejlepší nevracet a nabíjet si je z domu. Je to levnější, nemusíte jít k pokladnám a s parkoviště se pustíte skoro rovnou na sjezdovku.

Velký Javor  neboli Großer Arber je hora na Česko - Bavorském pomezí, na kterou řada českých turistů kouká ze Železné Rudy .  Nachází se pár kilometrů západně od města Bayerisch Eisenstein a svou výškou 1456 m je nepřehlédnutelnou  dominantou Šumavy.  Při své zimní dovolené v některém ze Železnorudských středisek však na ní nemusíte jen hledět, ale můžete se svézt z jejího vrcholu na lyžích nebo snowboardu. I my jsme to zkusili a byla to věru příjemná záležitost. Díky snadné dostupnosti z české strany se stačí jen brzy ráno donutit vstávat v některém z penzíonů a za chvíli už můžete brázdit sjezdovky upravené s pověstnou německou precizností. Nutno dodat , že postupem času získává skiareál na 'Javoru na popularitě i mezi českými návštěvníky, takže zde může být docela plno. Čekací doby jsou ale kratší než ve většině středisek u nás a kvalita tratí a služeb nepoměrně vyšši.

Po malé exkurzi do historie na zámku Kratochvíle, jsme se před přejezdem na Lipno ještě vypravili do Šumavského podhůří, konkrétně na horu Kleť. Na jejím vrcholu byla naším cílem jednak Josefova věž, první kamenná rozhledna postavená na území Čech, jak bylo uvedeno v dostupných materiálech na internetu, druhak hvězdárna, která byla postavena v šedesátých letech minulého století.Po nastudování turistických příruček, ve kterých se psalo, že cesta na vrchol hory je dlouhá kolem sedmi kilometrů, jsme se rozhodli pro pěší výlet. Jako výchozí bod pro naši cestu jsme si vybrali vlakové nádraží v Českém Krumlově. Počasí nám přálo, takže vybaveni dobrými botami, pohodlným oblečením a batohy, ve kterých nechybělo něco dobrého na zub a hlavně dostatek pití. Pitný režim je důležitý a na letních cestách mě nezklamala nerezová láhev, která má velmi dobré termoizolační schopnosti, a to jak pro teplé, tak i pro studené nápoje, což bylo pro mě vzhledem k letnímu období důležité. 

České hory zasypaly přívaly sněhu a tak určitě přemýšlíte kam vyrazit na jarní prázdniny , jejichž turnusy za nedlouho začínají.

Všude zima a sníh a každý přemýšlí, kde by chtěl teď být. Většina z nás by chtěla být určitě někde na horách, v nějaké hezké horské chatě V Krkonoších. Pár tipů na nejžádanější horské chaty určitě nezaškodí. Kdo si nevybere, není čech, hop - hop - hop . Já bych si určitě vybral  :-) ..

V jednom z předchozícch článků jsem Vám poradil , kde se dá skěle sáňkovat v Rakouských Alpách. Ne každý ale vyráží na zimní dovolenou do tohoto pohoří.  Pokud se tedy chystáte strávit svojí zimní dovolenou v Čechách , ale užít si alpskou zábavu, přečtěte si následující řádky.  Zkuste si naplánovat lyžování v našem nejzápadnějším pohoří -  Krušných horách. Kromě toho, že si zde skvěle zalyžujete, tak se octnete doslova na hraniční čáře s Německem. A to skýtá další výhody. V prosinci 2018 se spojil skiareál Neklid se známým střediskem Klínovec a vzniklo tak na české poměry obří středisko s 34 km sjezdovek. K nim můžete připočíst ještě dalších 10 km v Saském středisku Fichtelberg - Oberwiesenthal. Pod kdysi nejvyšší horou bývalého východního Německa se nachází nejen moderní centrum pro lyžaře, ale z 1210 m vysokého vrcholu vede i upravené sáňkařská dráha.

Jako další cíl polodenního výletu z Janských Lázní jsme si zvolili Černou horu. Protože jsme ještě měli v nohách kilometry ze sestupu ze Sněžky, rozhodli jsme se, že nám bude stačit, když pěšky zdoláme necelé dva kilometry z lázeňské kolonády k nástupnímu stanovišti Černohorského expresu. Tak se totiž jmenuje kabinková lanovka, která na vrchol Černé hory jezdí. Vzhledem k ročnímu období, tedy polovině května, kdy už není zimní sezóna, ale do té letní je ještě daleko, by se dali cestující spočítat na prstech jedné ruky. No a v 8místné kabince jsme jeli sami.

Také vás po několikahodinovém lyžování v upnutých přeskáčích bolí nebo zebou nohy ?  Nebo prostě jen nelyžujete,  ale chcete si užít zimní radovánky na nejvyšší level ? Máme pro vás jeden zajímavý tip. Tedy,  nezaručujeme , že vám nohy mrznout nebudou,  ale zážitek je to parádní a občas i adrenalinový. Naší oblíbenou zábavou při návštěvě rakouských Alp se stalo sáňkování. Je to návrat do dětských let,  kterému se tady ale věnují všechny věkové kategorie. Zejména proto,  že v Rakousku je součástí mnoha lyžařských středisek také sáňkařská dráha - zde jí říkají Rodelbahn.

S návštěvou, která za mnou do Janských Lázní první víkend pobytu přijela, jsme se vypravili na Sněžku. Vypadalo to, že nám počasí přeje, necelých dvacet kilometrů k parkovišti v Peci pod Sněžkou jsme autem zvládli ani ne za půl hodiny. A to všechno za polojasného počasí. Sluníčko svítilo ještě ve chvíli, kdy jsme dorazili na dolní stanoviště lanovky. Koupili jsme si tedy jednosměrnou jízdenku až na vrchol Sněžky, protože jsme měli v plánu absolvovat druhou cestu pěšky. Jenže stačilo deset minut, po které jsme museli čekat na odjezd, aby se zatáhlo. Již při nástupu začalo drobně pokapávat, a když jsme byli v polovině cesty, lilo jako z konve, počasí se totálně zkazilo, oblohu pokryly husté šedé mraky a „panoramata“, na která jsme se těšili, byla ta tam.